Unfortunate, 2. díl - Neobvyklé jméno

Proháněla jsem se na nebeské pláni s již dospělým hříbětem, kterým jsem byla tak učarovaná po boku svého otce sedícím hrdě na svém majestátním hřebci Napoleonovi.

Crr,Crrr,Crrrr. Můj školní budík zazvonil a probudil mě ze snu, z kterého bych chtěla být neprobuzená. Ach, jak mi můj otec chybí. Proč se některé věci musí stát? Proč lidé musí umírat? Proč zrovna můj otec? Tok otázek v mé hlavě se zrychloval, byla jsem zahlcena tolika dotazy svého podvědomí, na které jsem neznala odpověď a to mě tížilo ještě víc. Není den, kdy bych nad takovými věcmi nepřemýšlela. Dost často se sama sebe ptám, co se s člověkem stane, když zemře? Existuje něco jako nebe? Peklo? Posmrtný život? Doufám v to. Od té doby co se to stalo, stále utíkám. Před realitou, před životem, před pravdou, před otázkami, ale nejvíce sama před sebou. Žiji jen proto, že žiji. Můj život je nudný, až moc lehký. A možná si to vše moc beru.

Donutila jsem svůj mozek, přeladit na jinou frekvenci. Vstala jsem, hnědou deku s koněmi jsem ustlala. Došla jsem ke skříni, kde jsem vyhrabala své obvyklé oblečení do školy. Pohodlné, tmavě modré džíny a tílko v barvě levandule. Hodila jsem si na ramena batoh, který denně leží v rohu pokoje a běžela na autobus, stavící kousek od statku a našeho domu. Těšila jsem se do školy. Hlavně proto, abych lidem ve třídě mohla vyprávět o narození nového a tak úchvatného hříběte. Nebyl to však jediný důvod. Školu mám ráda, většinu dne totiž stejně strávím s koňmi. Chodím na jednu z prestižních škol, která z vás tím nejtrvdším tréninkem udělá skvělého žokeje! Tedy vlastně amatérského jezdce, licenci na žokeje je totiž možné dostat až po 50 vítězstvích. Avšak je to ta nejlepší příprava na to, naučit se jak vyhrávat, samozřejmě nejde jen o jezdce, ale o koně, který je pod vámi.

Cesta do školy je celkem dlouhá, většinou si jí krátím poslechem hudby. „Ahoj Jess“ zaslechla jsem hned poté co jsem vystoupila. Byla to Angelika. Vedle ní stál Tobias, jeden z nejhezčích kluků na škole a mával na mě. „Jaký byl víkend Jess?“ řekl svým sametovým hlasem, když jsem se u nich zastavila.  Nepodívala jsem se mu do očí. Jeho zelené, smyslné oči totiž mou mysl při každém pohledu utopily. Otočila jsem tedy svou hlavu na Angeliku. „Byl skvělý! Neuvěříte co se na statku přihodilo! Nadine konečně porodila. Je to krásný, dobře stavěný, vraný hřebeček“ usmála jsem se. „Co jméno? Máš?“ zeptala se Angelika. „No, o tom jsem s vámi chtěla mluvit. Nemám. Pro mě je to hříbě něco dokonalého, chtěla bych aby nesl jméno, které by ho naprosto vystihovalo“, uvedla jsem na pravou míru, aby věděli, že hříbě je prostě jedinečné. Stejně jako Tobias, ach jak mě se líbí …

Má zvědavost mi nedala, musela jsem se na Tobiase aspoň jednou podívat. To byla ale ta chyba. V tu chvíli, kdy jsem se otočila já na něj se podíval i on a mé oči uvízly v jeho. Byla jsem v pasti. Zachycená jeho pohledem, bez šance uhnout. Nevnímala jsem ani co Angelika říkala, ale stejně to byly určitě nějaké nepodstatné řeči. Samozřejmě si Ang všimla, že jí ani jeden neposloucháme, naštvala se a drkla do mého ramene, takovou silou, že jsem musela o krok ustoupit, jinak bych neudržela rovnováhu. „Jdeme, je čas“ zavelala a propíchla mě pohledem. „Tak se uvidíme na dráze“, řekl Tobias a otočil se, aby mohl odejít za klukama z jeho party.

Stáje byli prostorné s velkými, krásnými boxy. Ve většině z nich byli ustájení prestižní koně, bohatých majitelů. Avšak ani ti školní, obyčejní koníci se neměli špatně. Žáci se o ně totiž starali se stejnou péčí jako ošetřovatelé těch nejlepších. Každý kůň má na ní přeci nárok. S Ang jsme si to zamířily rovnou k našim koňským učitelům, abychom se o ně náležitě postarali a pak mohly vyvést na dostihový ovál.

Lentius, bělouš, s kterým většinu času trávila Angelika. Lady Ameera, tmavě hnědá starší kobylka, která je mou učitelkou. Velmi hrdá a paličatá. Altail, zkušený ryzí hřebec, jehož na většině školních akcí jezdí Tobias. Vyvedli jsme je před stáje a začli je sedlat. Dnes nás čekal dostih mezi námi a našimi dalšími spolužáky, aby se rozhodlo, kdo z nás pojede reprezentovat naši školu na dostihu, který pořádá naše škola pro ty ostatní.

Koně s jezdci se řadí do startovních boxů. Altail pohazuje hlavou a vzpírá se, odmítá vlézt do boxu. Jediná vlastnost, která je na něm špatná, ale i s tím si jezdec musí poradit. Má klisna vešla do boxu s vysoce zdviženou hlavou, cítila jsem z ní, že je nad věcí. V okolí dráhy byl klid, jediní diváci zde byli naši vyučující, kteří hodlají studovat každý náš počin v tomto závodě, aby nám mohli vytknout chyby.

Snažila jsem se nevnímat nic, než jen Ameeru pod sebou. Tak jak vždy říkal můj otec „Koncentrovat, zklidnit dech, poslouchej … dech a tlukot srdce tvého koně, udává tempo.“ Soustředila jsem se na start.

Dvířka od boxů se s prásknutím otevřeli a koně, zvyklí na tento zvuk okamžitě vystartovat, vyběhli na dostihový ovál. Do vedení se ihned dostal Tobias s Altailem, udávající tempo závodu. Lentius, jediný bělouš běžel na třetím místě. Já se s Ameerou držela vzadu, rychlý finish je její prioritou, věděla jsem, že držet jí na předních místech je hloupost. V rychle nasazeném tempu Altaila se pole koní dostalo do poslední zatáčky, před cílovou rovinku. Věděla jsem, že v tu chvíli je náš čas. Povolila jsem uzdu a Ameera zareagovala okamžitým zrychlením. Tobias s Altailem se začali propadat, pomalu začínal ztrácet tempo. V tu chvíli se však Altailovi podlomila noha kvůli špatnému došlápnutí, 580 kilový kolos se svalil a k zemi přimáčkl Tobiase. Všechno se seběhlo tak rychle …

Předešlá kapitola | Seznam kapitol | Další kapitola

Pozn. Budu velmi ráda, pokud se k dílu vyjádříte :) Snad se líbí.

Anketa

Přidat komentář

Autor:

Text:

Velké množství smajlíků či pouze smajlíky do komentářů nepatří!

Opište tento text:

Komentáře

1

Anketa

Odkazy

Grafika Howrse FB fansite Vše o Howrse Howrse Tým CZ Howrse kreativně NIB chov My a Howrse PrezentaceHowrse Kódator

HTML KÓD INFO O WEBU