Unfortunate,1. díl - Zázrak života

„Jessico, vstávej!“ Slyšela jsem volání matky, ale můj mozek se probrat nechtěl. O pár vteřin později už mi mamka klepala na dveře.
„Mááámííí!! To už je ráno?!“ hlas jsem měla tichý a unavený, ale i tak v něm byl slyšet podrážděný tón.
Dveře mého pokoje se s vrznutím otevřely a já viděla mezi rámy máminu hubenou siluetu, která vypadala v jasném, stříbrném měsíčním svitu velmi impozantně.
„No tak Jessico! Vím, že je pozdě, ale vstávej. Před chvílí zde byl Sebestian, celý rozrušený a říkal, že Nadine začala rodit! Nechtěla jsi snad být u toho?“ zeptala se s podivením v hlase.

Nadine? Rodit? Nepotřebovala jsem nic dalšího, stačilo slyšet tato slova, přesně ta mě totiž donutila probudit nejen svou mysl, ale celé mé zničené tělo. Okamžitě jsem otevřela oči a hlavu otočila na noční stolek vedle mé postele, abych mohla kouknout na budík. Bylo teprve půl třetí ráno! Ach, ta kobylka si tedy umí vybrat vhodnou dobu na tak důležitou událost! Neváhala jsem však ani minutu. Nezdržovala jsem se převlíkáním z nočního úboru. Prolítla jsem kolem mamky, která stále stála mezi dveřmi pokoje. Schody jsem brala po dvou, abych se co nejdříve dostala do stájí, slyšela jsem za sebou ještě její jemný hlas, ale neměla jsem čas, abych se tím zdržovala.

Za Nadine jsem to měla kousek, náš dům stojí těsně na konci rozlehlého komplexu stájí a náš dům se nachází těsně na jeho konci. Mamka pracuje u ředitele stájí, pana Baarse jako sekretářka již několik let. Můj otec byl žokej, celé své srdce a nakonec i život obětoval koním. Před třemi roky zemřel při závodě se svým vraným, mohutně stavěným hřebcem Napoleonem. Říkal mi, že věří v silné pouto mezi koněm a člověkem. Věděl, že kůň dokáže milovat svého jediného pána, svého jezdce. Vždy mě učil darovat koním veškerou lásku, kterou mám v srdci, říkával, že pokud koni daruji i sebemenší kousek srdce odmění se mi stonásobně. Od malička jsem vyrůstala v učení svého otce a teď mohu říct, že to byl opravdu nejlepší učitel.
Vyprávěl mi o tom, jak krásné bylo slyšet každý úder Napoleonova bojovného srdce. Příběhy z dostihů, kdy běhávali, jako kdyby byli jednou duší ve dvou tělech, popisoval mi to impozantní spojení a říkal, že neexistuje nic silnějšího a krásnějšího. Napoleon nikdy neváhal. Z očí mu vycházely jiskry, které se nedaly najít u žádného jiného koně. Byl jedinečný.
Ve svém pokoji mám na stole zarámované jejich fotografie z každého dostihu, který kdy společně běželi. Mám jediné přání a to, že bych chtěla jít ve šlépějích svého otce a mít takového koně jako byl Napoleon. To je můj sen a doufám, že se mi jednoho dne také splní. Nic bych si nepřála víc.

Ze stájí se ozvalo bolestivé zařehtání. To mě konečně vytrhlo ze snění. Opět jsem se vrátila do reality a rychle se rozběhla za Nadine. Je to má nejoblíbenější klisna ze stájí, nesmím přijít o narození jejího prvního potomka!
S očekáváním a roztřesenýma rukama jsem otevřela dvířka. Přišla jsem právě včas! Nadine ležela na zemi, její ryzá kůže se i ve špatně osvětleném, tmavém boxu blýskala potem. Vpravo, úplně u zdi boxu stál Sebastian. To on je ten, který jí věnuje veškerý svůj čas a pečuje o ni s láskou, ne z povinnosti. Spolu s veterinářem sledovali průběh porodu, možná si ani nevšimli mé přítomnosti. Přistoupila jsem pomalu k nim a Sebastiana praštila do ramene. Byl možná více vystrašený než sama Nadine. Kouknul se na mě, tiše ze sebe vydal „ahoj“, sjel mě pohledem a otočil se zpět s upřeným výrazem na porod. Můj neobvyklý oblek do stájí nekomentoval. Počítala jsem každou uběhlou sekundu, čas se velmi vlekl, jako kdyby nás chtěl schválně napínat. To čekání bylo úmorné, Nadine nás velmi napínala. Po osmnácti dlouhých minutách se konečně objevily přední nožičky, kopýtka směřovala dolů, vypadalo to, že vše proběhne v pořádku. Porod proběhl velmi rychle, ale krásný, vraný hřebeček ležel na zemi, bez sebemenšího náznaku života. Hlavička, kterou by měl zvednout chvilku po porodu, stále spočívala na podestýlce.
Všichni tři jsme se na sebe podívali, se strachem v očích. Tak moc jsem chtěla zakročit. Hrozně jsem se strachovala o hříbě, když jsem však vykročila vpřed, Sebastian přede mne vložil ruku a tím mě zastavil. Věděla jsem, že veterinář se o vše postará, ale touha pomoci, zasáhnout byla hrozně silná.
Pozorovala jsem, jak kontroluje základní životní funkce jeho malého tělíčka.
„Srdce mu tluče, ale nedýchá! Sebastiane, podej mi studenou vodu!“ Odvětil veterinář a šáhl po kyblíku, který mu Sebastian podával. Bedlivě jsem pozorovala, co dělá. Vodu vylil hříběti na zátylek a my jen doufali, že to pomůže.
„Dýchá! Zabralo to! Pro případ nouze budu na telefonu Sebastiane, dalších 24 hodin hlídej oba dva, zda běží vše tak jak má, nejdéle do 2 hodin musí vstát a napít se kolostra (pozn. autora: „první mléko“, obsahující velmi důležité živiny, pro novorozené) pokud ne, musíš mléko oddojit a hříbě z láhve nakrmit, ale myslím, že tohle ti říkat ani nemusíš, že? Očekávám, že když o Nadine pečuješ s takovou láskou, jakou jsem slyšel, tak vše budeš znát, všimnul jsem si, jak věci kolem ní prožíváš, jsi horší než starostlivá máma“ rýpnul si v dobrém veterinář a začal se smát.
„Dělejte si ze mě srandu, no jasně! Vím, co mám zkontrolovat a jak se o oba postarat,“ prohlásil hrdě Sebastian.
„ Dobře, omlouvám se, že jsem se tě dotkl Sebastine,“ uchechtl se veterinář,“odjíždím, už mě tu nebude potřeba. Mějte se tu, Vy dva.“

„Tohle musíme patřičně oslavit, doufám, že bude stejně nadaný jako jeho rodiče,“ prohlásil Sebastian s úsměvem na tváři. Jeho slova jsem však nevnímala, mé oči zůstávaly upřené na maličkatém stvoření, z kterého za pár roků mělo vyrůst zvíře trojnásobných rozměrů. Pocity ve mně se mísily, cítila jsem jakousi sílu, která proudila mezi mnou a tím maličkým – sílu lásky, věrnosti. To on je ten kůň, to on je můj vyvolený. Všimla jsem si, že snaha hříběte postavit se stále roste.

„Sebastiane! Koukej! Začíná se stavět na nohy,“ vykřikla jsem do ticha, které vyplňovalo celou místnost a své oči jsem soustředila jen na jeden důležitý bod, hříbě.

Při prvních dvou pokusech se malému podlomila kolena a jeho maličké, slabé tělo se sklátilo k zemi. Chvíli ležel, ale netrvalo dlouho a jeho odhodlanost se probojovala na povrch. Sebral všechny své síly a za pomoci mámina čumáku se postavil. Nějaký okamžik stál, možná zkoušel, jestli svým dlouhým, rozklepaným nožičkám může věřit, ale pak se odhodlal a vykročil vpřed. Na každém jeho kroku ho provázela nejistota, nedůvěra v jeho vlastní tělo, ale Nadine byla na blízku. Odhodlaná svého potomka při neúspěchu ihned podpořit v dalším pokusu.

Z toho všeho přemýšlení mě vytrhla až Sebastianova slova.

„Jdi si lehnout Jess, to nejdůležitější si viděla. Je středa, zítra jdeš do školy, mysli na to.“
„Jsem v pohodě Sebastiane, vydržím to tu. Budeme se střídat v hlídání, abychom se prospali oba.“

„Jess, vážně. Jdi. Tvoje máma by tě doma nenechala a já bych ještě dostal vynadáno, že jsem tě tu nechal. Zvládnu to sám. Pohlídám je, neboj se. Kdyby se dělo něco vážného, zavolám tě. Slibuji,“ odvětil a mě jeho slova přišla jako poučování a poroučení. Přišlo mi to stejné, jako bych mluvila se svým otcem, což samozřejmě není možné. Sebastian je jen o 3 roky starší než já. Jeho slova se mi nelíbila, ale neodporovala jsem. Měl pravdu. Jak jinak také …

„Pf,“ odfoukla jsem si a strčila vlasy za uši. Pěstí jsem udeřila do Sebastianova ramene, byl to náš obvyklý pozdrav, otočila jsem se na patě a ještě jsem na rozloučenou políbila Nadine na čumák.

„Jsem na tebe pyšná holka,“ tiše jsem zašeptala do jejího ucha. Otevřela jsem dveře, které jsem potichu dovírala, abych zbytečně nerušila koně a odešla jsem domů.

Ještě před vchodovými dveřmi jsem slyšela maminčino netrpělivé přešlapování jejích lodiček na podlaze. Bylo jasné, že čekala na mě celou tu dobu.

„Jessie!“ vykřikla, jakmile mě spatřila mezi futry dveří. „Povídej, jak to probíhalo? Co hříbátko?“ zeptala se zvědavě.

„Mami, neuvěříš! To hříbě je …“ trošku jsem se zasekla z rozrušení. Tolik slov, co se mi honilo hlavou, ale žádné z nich stejně nedokáže popsat dokonalost toho hříběte.

„…kouzelné! To hříbě je kouzelné,“ nakonec ze mě vylezlo.

„Co barva? Pohlaví? No tak, Jess! Řekni mi o něm něco víc, člověk aby to z tebe tahal jak z chlupaté deky! Nenapínej mě! Máte jméno? Vymysleli jste se Sebem něco?“ chrlila otázky mamka a já byla zmatená, jelikož jsem nevěděla, kterou z nich mám upřednostnit.

„Ehm, jméno?!“ podivila jsem se. Úplně jsem zapomněla, že ten mrňousek ještě nemá ani jméno. Skvělé, teď se nevyspím ani náhodou, protože budu celou noc přemýšlet nad tím, jaké skvostné jméno mu dáme. Myšlenky jsem však prozatím odstrčila stranou, na ně budu mít času dost, až půjdu spát.

„Ne mami, jméno ještě nemá. Je to vraník, mohutný a dobře stavěný po otci. Roztomilý a krásný po Nadine. Prostě ho musíš co nejdříve vidět, tu krásu musíš poznat sama! “

„Dobře miláčku. Podívám se na něj hned zítra, jakmile bude čas. Teď si jdi lehnout, jsou skoro čtyři hodiny ráno.“ Usmála se a rukou ukázala na schodiště, které vedlo přímo do mého pokoje v podkroví.
„Rozkaz pane, přeji dobrou noc,“ odvětila jsem a v odchodu jí ještě líbla rychle na tvář. Schody nahoru jsem vyklusala a zcela znavená jsem padla do postele a začala přemýšlet nad jménem pro černého krasavce.

Jak ho jen pojmenovat … stále mi to vrtá hlavou. Vymyslet jméno přeci nemůže být tak těžké ne? Kruci holka, přemýšlej. Jak vybrat vhodné jméno pro tak výjimečného koně? Existuje vůbec nějaké?

Nakonec, po tom všem přemýšlení mě spánek přemohl a já se mohla plně oddat snům.

Předešlá kapitola | Seznam kapitol | Další kapitola

Anketa

Přidat komentář

Autor:

Text:

Velké množství smajlíků či pouze smajlíky do komentářů nepatří!

Opište tento text:

Komentáře

1

Anketa

Odkazy

Grafika Howrse FB fansite Vše o Howrse Howrse Tým CZ Howrse kreativně NIB chov My a Howrse PrezentaceHowrse Kódator

HTML KÓD INFO O WEBU