Noele a Emet

I malý sen může vyrůst. Musíte jen věřit ve své sny a touhy. Tehdy jsem nevěřila, že se mi můj tajný sen splní. Nesla jsem velice těžce, že se stěhujeme do hor-nového, neznámého prostředí bez kamarádů. A tam se to všechno stalo, tam jsem ho potkala - mého přítele, zastánce a ochránce Emeta..

„Noele, pojď už domů!" volala mamka, když jsem si zrovna prohlížela okolí poblíž mého nového domova v horách. „Vždyť je teprve šest hodin! Můžu se jít na chvíli projít ven? Nebudu daleko!", řekla jsem, a bez odpovědi se rozběhla do lesa. „No tak dobře, ale za chvíli ať jsi doma na večeři!". Šla jsem hluboko do lesa. Na konci jsem uslyšela řehtání koně. Šla jsem až k ohradě, kde stál starší pán, který měl velké bílé vousy, bič a kovbojský klobouk. Snažil se uklidnit hřebce, který byl velice divoký a cukal sebou. Chtěla jsem jít blíž k tomu koni, který byl něčím výjimečný, jenže v tom na mě ten pán zařval: „Stůj!  Ani krok, ublíží ti! ". V tom kůň vyhodil kopyta do vzduchu, zařehtal a rozběhl se ke mně. Měla jsem strach- co když mi něco udělá! Uklidnil se, a jakoby mě žádal, abych ho pohladila. Už jsem to skoro udělala, jenže ten pán mě zastavil a řekl: „Tohle už nikdy nedělej, rozumíš? NIKDY nechoď do ohrady! Mohl tě i zabít!" V tom se spustil liják, rychle jsem se schovala pod střechu do stáje. Ten pán za mnou přišel a řekl: „Jsem Sten, omlouvám se, že jsem na tebe byl nepříjemný, ale ten kůň je velice nebezpečný!".  Pohlédla jsem na něj, viděla jsem, že má slzy v očích, zeptala jsem se:  „Jsem Noele, také se omlouvám, neměla jsem to dělat. Co se stalo - vy snad pláčete? ". Sten se otočil a utřel si slzy. „Jestli chceš, povím ti, jak to bylo s tímto koněm." Měla jsem hodně času, byla bouřka a domů bych jít nemohla- bála jsem se. „Tak tedy, před nějakou dobou jsem měl ženu jménem Marry, která vlastnila stádo koní. Měl jsem ji opravdu moc rád. Když Marry onemocněla, staral jsem se o ně já, přísahal jsem jí, že se o koně postarám, ať se stane cokoliv. Až Marry zemřela, všechny koně mi zabavily, protože jsem nebil jejich vlastníkem a na odkoupení jsem neměl peníze. Zůstal mi jenom Emet, protože toho jediného nemohli odvést - byl divoký a nedal se. A teď se nemůžu starat ani o Emeta - jsem na to už starý a nemám peníze, takže ho budu muset utratit - nikdo nechce tak divokého koně, nejde zkrotit." Začali mi stékat slzy po tváři. „To přece nemůžete! Vždyť je to to jediné, co vám po ní zůstalo! ". „Jenže nemůžu jinak!" V té chvíli se před stájí objevili mí rodiče. „Noele! Hledali jsme tě všude, pojď, jdeme domů!" Řekla ustrašená mamka, když roztahovala deštník. Zle se podívala na Stena a otevírala dveře od auta. Když jsme jeli domu tím lesem, najednou řekla:  „Ten pán je divný a nebezpečný, nikoho nepustí k tomu koni!". Podívala jsem se na mamku a řekla: „Ale já jsem u něho byla, a Sten není divný, je jen zoufalý." Najednou mamka prudce šlápla na brzu a vykřikla: „Zbláznila ses? Už nikdy tě tam u něj nechci vidět, rozumíš?!" Byla jsem hrozně naštvaná a ve vzteku jsem řekla: „Vůbec nic o něm nevíš, jsme tu jen krátce, jak můžeš vědět, co je ten člověk zač?!" Otevřela jsem dveře od auta, a utekla jsem pryč tam, kam auto nemůže. Slyšela jsem za sebou volání mamky, abych se vrátila, ale neposlouchala jsem ji. Večer mi mamka nadala, že tohle dělat nesmím, že má o mně strach...

Další den, v neděli, jsem řekla mamce, že se jdu projít, ale ona trvala na tom, že semnou musí jít moje sestra Allie. Je jí 13 let a je o rok starší než já. Chtěla jsem jí ukázat toho koně, Emeta. Až jsme přišli k ohradě, byl tam jenom Emet, Stena jsme nikde neviděli. Rozhlédla jsem se a křičela: „Stene, jste tu někde?" Neozvala se žádná odpověď. Chvíli jsem přemýšlela, ale pak jsem sebrala odvahu a vstoupila do ohrady. „Stůj, to přece nemůžeš, prý je ten kůň nebezpečný!" volala na mně Allie. Já jsem ji ale neposlouchala. Emet mi šel naproti. Vylezla jsem na něj a poručila mu, ať jede kupředu. Klidnou chůzí šel, a poslouchal mě. „Vidíš Allie, není nebezpečný, říkala jsem to!" měla jsem velikou radost. Slyšela jsem nějaké kroky ve stáji, tak jsem raději z Emeta slezla a utíkala za Alli. Ze stáje vyšel Sten, chytil mě za ruku a řekl: „Viděl jsem to, měla jsi víc štěstí než rozumu. Je téměř zázrak, že tě k sobě pustil! Jestli chceš, budu tě učit, abys ho cvičila, chceš? Ale opatrně, polehoučku pěkně od začátku." „Ano, to chci!" usmála jsem se. „Dobře, přijď zítra k večeru, ale bude chvíli trvat, než ti dovolím, abys na něm jela, nebudeme nic riskovat, ano?" „Ano. Zítra přijdu!"

--- Konec první části ---

Přidat komentář

Autor:

Text:

Velké množství smajlíků či pouze smajlíky do komentářů nepatří!

Opište tento text:

Komentáře

1

Anketa

Odkazy

Grafika Howrse FB fansite Vše o Howrse Howrse Tým CZ Howrse kreativně NIB chov My a Howrse PrezentaceHowrse Kódator

HTML KÓD INFO O WEBU