• Chat s adminkami
• Bleskovky a informace, co na webu nenajdete - sledujte nás na Facebooku!
• Anketa - VIP vs. Pegasus
• Podvodné stránky - nenaleťte!
Howrse
Grafika
Oddechový koutek
Ztracená ve strachu I.
1.kapitola - Tvrdý pád
Svítá. Slunce se pomalu prodírá skrze husté větve stromů, obratně se protahuje mezi domky. Jeho paprsky pomalu roztínají šero, které pokrývá celou vesničku. Šero, které pobízí místní obyvatele k pokračování ve spánku. První ranní paprsky oblizují první domky. Většina z nich je vysokých, skládají se ze dvou pater. Nebo alespoň z patra a půdy. Jen jeden jakoby vyčníval z davu. Jen jeden je téměř připláclý k zemi s obrovskými vchodovými dveřmi, s širokými cestami, jediný dům tady, ve kterém se nedá najít byť jen jediný schod- ten náš.
Slunce začne prosvítat skrze škvírku v žaluziích, což mě donutí vstát. Převléknu se, ustelu postel a vyjdu po rovné podlaze směrem do kuchyně. U stolu sedí taťka a pomalu ujídá ze své snídaně. Pro mě je už připraven talíř a hrníček lahodného čaje.
S přáním dobrého rána se mezi dveřmi objeví maminka. V jedné ruce drží talíř a druhou popostrkuje vozík. Uzmu jí talíř se šunkou a sýrem z ruky a pomůžu jí dojet ke stolu, jak už to bývá zvykem každé ráno. Po chvilce snídaně se pod oknem ozve zapískání. Líbnu rodiče na tvář a vyskočím ven.
Před domem stojí moje parta. Ostatně, nikoho jiného jsem ani nečekala. Chodí pro mě každé ráno. Společně pak vyrážíme do školy. A o víkendech prostě ven. Většinou se ani nevracíme domů na oběd. Ti rozumnější z nás se už totiž po deseti letech fungování smířili s tím, že nám budou muset nosit obědy s sebou, jinak by jsme hlady umřeli všichni.
„Na dnešek mám fakt super plány“ zatleská vedle mě nadšeně Veronika, které neřekne nikdo jinak než Beju.
Začala jí tak říkat její mladší sestra- Veru = Beju. A nám se to tak zalíbilo, že už jí to zůstalo.
„Jestli to dopadne jak posledně, tak ti na to kašlu“ utrousí Marek, jeden ze dvou kluků, kteří se nebojí trávit čas se šesti holkami.
Posledně totiž vymyslela výlet. Údajně měl být dlouhý nanejvýš patnáct kilometrů, ovšem s Bejuščiným orientálním nesmyslem jsme ušli kilometrů 38, z čehož většinu při bloudění lesy, které považovala Beju za zkratku.
Zbytek party se k Markovi souhlasně připojí a začnou si Beju dobírat.
„Dejte mi pokoj, zvířata! Na dnešek jsem vymyslela něco mnohem lepšího“ poskočí si a vede nás do vedlejší vesnice.
Procházíme kolem ohrad, ve kterých se pasou koně. Jsou tak vysocí a úchvatní…a zlí. Zničili mi život. Mě a mým blízkým. Ublíží lidem kdykoliv jim člověk dá příležitost. Neláká mě jít, pohladit ho, vyhoupnout se na něj a odjet.
Láká mě si uplivnout. Nedělám to z jediného důvodu- maminka mi už mnohokrát říkala, že je to neslušné. A já ke své mamce chovám úctu nejen jako k někomu, kdo mi daroval život, ale i jako k velké bojovnici.
Tenkrát, když jela s Apollem na projížďku se Apollo splašil. Vzpřímil se a maminka spadla. Bohužel zůstala viset za nohu a Apollo s ní ještě několik desítek metrů utíkal, až se jí noha ze třmenu vyprostila. V nemocnici ležela se zlomeninou křížového obratle, několika žeber a těžkým otokem mozku. Ten nakonec ustoupil a na mozku následky nezanechal. Ale páteř poranila míchu, což znamenalo, že už se maminka nikdy nepostaví na nohy.
A to všechno jen diky tomu zvířeti.
„Tak a jsme tu“ zatleská nadšeně Beju a kývne na stádo pěkně stavěných koní.
„Co ubudeme dělat? Kydat hnůj?“ zasměje se Jakub- druhý z našich chlapců.
„No když budete mít zájem, tak se do toho hnoje klidně zahrabejte, žádná škoda. Ale my ostatní pojedeme“ zaculí se Beju.
Celá parta je nadšením bez sebe. Až na jednu osobu- na mě.
„Já půjdu radši kydat ten hnůj“ zamnu si nos.
„Ale houby, co bys kydala. Pojedeš taky. Jako malá jsi o koních mlela pořád“ strčí do mě Anička.
„Dřív možná. Než mi došlo, že jsou to jen nebezpečná zvířata, která ti ublíží kdykoliv se jim zachce a ty s tím vůbec nic neuděláš“ zkřížím ruce na prsou.
„To je jen tvoje představa, Kris. Podle mě jsou to inteligentní a hodná zvířátka. Zkus to s nimi, uvidíš, že to bude fajn“ přemlouvá mě Kačka.
Zakroutím hlavou. To už se do mě pustí všichni. Že mám jet, že to bude prima. A že s námi půjdou holky a povedou koně na vodítku. Po patnácti minutách přemlouvání nakonec kývnu, protože oni by mi pokoj nedali.
Přede mě přivede mladá dívka s vlasy v culíku hnědého hřebečka s bílým flekem na čele a světle hnědou hřívou, kterou má pečlivě učesanou. Je o ně skvěle postaráno. To se pozná i v jeho srsti, která se krásně leskna, i když nevím, jestli tím, že je dobře vyživovaná, nebo tím, že je příšerné vedro a kůň se potí.
Obratně se na něj vyhoupnu. Vím přesně kde se chytit, kam položit nohu. Dokonce bych i věděla jak s koněm jet. Pamatuji si úplně všechno. Ale nechám se vézt. Je to bezpečnější, když nad ním má dohled někdo přísnější, než jsem já.
Slečna mi vysvětí, jak se kůň vede (což nemusí, vím to), načež odejde, aby mohla vézt Terezu, které to vůbec, ale vůbec nejde.
„Tak jo, koni. Jsme tu jen ty a já. Když ty neublížíš mě, já neublížím tobě. Rozumíme si?“ povím mu se semknutými rty.
Kůň, jehož jméno jsem si nezapamatovala jako by mi rozuměl. Našlapuje opatrně a pomalu. A já pomalu přestávám chápat, proč jsem se tak bála. Svět z koňského sedla je mnohem krásnější, než ze země. Připadám si, jako kdybych snad měla nad lidmi moc.
Malinko povolím otěže a kůň se tím pádem dostane do trochu rychlejší chůze. Přesně tak jak potřebuji. To stačí k tomu, aby mě ve tvářích zalechtal vítr a po mně se přelila vlna štěstí.
Možná koně nebudou zase tak zlí.
Na louce objedeme malé kolečko, načež otěže zase stáhnu, takže zpomalím natolik, aby mi ostatní stačili.
„Jde ti to dobře, nechtěla bys občas zajít a vzít tady Sandyho na projížďku?“ usměje se na mě dívka, která vede Terce koně.
Pokrčím rameny. Je totiž dost možné, že nabídku i přijmu.
Po několika chvílích se pod námi na louce objeví první domky. Blížíme se k jedné z našich okolních vesniček. Koně pomalinku jdou a my se kocháme přírodou a já celkově pocitu, že sedím na něčem tak vznešeným, jako je Sandy. Dokonce se přistihnu, že ho občas láskyplně pohladím po krku.
V blízkém křoví cosi zašustí a Sandy nastraží uši.
„Copak slyšíš, hochu?“ opatrně ho pohladím.
Sotva dořeknu, z křoví vyskočí pes. Moc malý na to, aby mohl koni ublížit, ale dost velký na to, aby ho polekal.
Sandy sebou cukne. Přitáhnu k sobě opatrně otěže, abych mu neublížila, ale Sandy se postaví na zadní, já sklouznu a s velkým žuchnutím spadnu na zadek. Slečna vedoucí koně Tereze se pustí do odchytu Sandyho a ta druhá, která ho vedla Jakubovi se vrhne ke mně.
„Jsi v pořádku?“ strachuje se.
Nejsem, pekelně mě bolí kostrč a jen o trochu míň ruka.
„Jo, je mi fajn“ procedím mezi zuby a pracně se vyhrabu na nohy.
Že já hloupá se nechala nachytat na kukuč Sandyho. Na tlukot jeho srdce, čímž jakoby mi předával energii a zásobil mě štěstím.
Můj názor na koně se vrátí zase zpátky k normálu a nenávist k nim ještě posílí.
Už nikdy si na žádného nesednu!
1) Elisabeth X. [19. 02. 2013 | 17:42]