Unfortunate, 5. díl - Jeden příběh

I když jsem se pomalu vnitřně srovnávala s tím co se stalo, stále to nebylo prostě ono. Jediný můj udržovaný kontakt s Tobiasem byl přes internet. Před pár dny byl poslán do rehabilitačního centra s nadějí, že se vše vrátí aspoň trošku do normálního života. Jaká je ale šance, že bude opět chodit? Když jsem mluvila s paní Kingovou, Tobiasovou matkou, říkala, že mu lékaři dávají 50% šanci. Obdivovala jsem ho, snažil se s tím vším co se mu stalo bojovat. Nepřipouštěl si nic zlého, ale naději k sobě také nepouštěl. Věděla jsem proč, bál se, že by byl pak zklamaný. Ten boj s jeho vlastním já, vlastním tělem bylo však něco velmi příkladného, pro ostatní, kteří na tom byli podobně. Psal mi celý rozradosněný, že si v centru našel kamaráda, o pár let staršího, 21 letého kluka, možná bych měla říct již muže, který byl po motonehodě. Ethan byl stejně jako Tobias, prozatím připoután na vozíku, i když s ním to vypadalo už velmi špatně. Plánovala jsem v brzké době výlet do centra, abych mohla oba navštívit. Těšila jsem se až poznám Ethana osobně, vypadal mile a byl velmi vtipný. Vždy, když jsme si s Tobiasem volali se ukazoval ve videu a stále se navzájem pošťuchovali. Byli jak bratři. A to bylo dobře, Tobias někoho takového v době, kdy se mu svět pootočil zády potřeboval, hlavně na místě, kde nikoho neznal a nikomu nemohl věřit. Byla jsem ráda za oba.

***

Dnešek byl pro mě dnem končícího utrpení, po návštěvě doktora mi byla sundána otravná sádra a konečně mi bylo řečeno, že pomalu mohu začít své tělo namáhat. A námaha znamená?! Práci ve stájích, jízdu na koních, skotačení s Elementem! Jak já se na to těšila, až ho s Nadine vezmu na procházku po místních loukách, kde bude skotačit  a pobíhat kolem nás. Hrát si v prúzračně čistých potocích. Spásat stále se zelenající trávu.

Vyběhla jsem schody do svého pokoje, abych mohla zkontrolovat zprávy od Tobiase. Pro mé zklamání, ale žádná nepřišla. Již jsou to dva dny, co se naposledy ozval. Přeci se ode mne nemohl tak rychle odpoutat. Zase jsem honila svůj mozek na plné obrátky a přemítala, co stojí za tím, že mi ještě nenapsal. Zvedla jsem hlavu od počítače a pohlédla z okna na louku, kde se páslo stádo koní. Pousmála jsem se, protože každý pohled na koně mi vykouzlil úsměv na tváři. Odvrátila jsem se od svého mahagonového robustného stolu, který byl spolu s postelí dominantou mého pokoje. Stůl stával dříve v otcově pracovně, z té se však udělal pokoj pro hosty a já jsem s radostí převzala tento krásný avšak velmi renesančně vypadající stůl, který narušoval souladost mého pokoje, ale i přesto tu musí být.

V mém pokoji byl obrovský bordel, přeskočila jsem různé krámy, které se válely na malém obdelníkovém koberci fialové odstínu a zamířila jsem si to rovnou do rohu místnosti, kde byl dřevěný věšák, na kterém viselo mé jezdecké oblečení. Stáhla jsem ho a pohodila na postel. Usadila jsem se a pomalu převlékla. Schody dolů do pratra jsem brala po dvou. Na chodbě jsem popadla klenbák a vypálila jsem rychlostí blesku do stájí. Vítání koní bylo při mém vstupu dosti hlasité. Ač by jste asi čekali, že mé první kroky vedly za Nadine či Elementem nebylo tomu uplně tak. Procházela jsem kolem stáje plemených hřebců, kteří podle mého, stáli za názorem, že musí být všude slyšet a dožadovat se pozornosti, jakmile okolo někdo projde. Za touto částí stáje stála nově zrekonstruovaná část budovy, ve které byli vysloužilci z dostihů nebo ti, kteří už se kvůli zranění, dostihů zúčastňovat nemohli. Povětšinou klidní staříci a blázniví mládenci. Z místnosti, kde byli uložené jezdecké potřeby, vystavené poháry a fotografie jsem vzala černé kožené sedlo a uzdečku, nad kterou bylo napsáno jméno Zanzibar. Třetí box patřil právě jemu, běloušovi, který neměl zrovna moc slavnou dostihovou kariéru, ale stal se miláčkem dětí i zdejších jezdců a trénérů. Po všech stránkách klidný valach, který by neublížil ani mouše. Takový byl Zanzibar. Každý z trénérů, nad ním kroutil hlavou. Ptáte se proč? Zanzibar je sice valach plemene anglický plnokrevník, jako většina koní ve stájích, ale jeho dovednostní prioritou nebyl, jak by jste očekávali běh. Uměl skvěle skákat. Patřil mezi nejlepší skokany ve stájích. Jeho původní majitel ho okamžitě odsoudil, protože jeho nohy na běhání nebyli, a proto ho za směšné peníze prodal. Sebastian mi dokonce vyprávěl, že když pro něj jel a přebíral ho z ruky jeho chovatele, vysmívali se jim, do jaké hrůzy investují peníze. Pan Baars je však ten nejlepší ředitel, se srdcem na pravém místě a nikdy žádného z koní neodsoudil. Zanzibar byl po příjezdu dán do tréninku našemu nejlepšímu trénérovi Williamovi Scottovi, který má na starosti nejlepší koně zdejší stáje. Po mnoha dnech usilovného přesvědčování Zanzibara, došli však k závěru, že tento kůň opravdu na dostihovou dráhu vyslán být nemůže. Byl naučen prohrávat. Majitel ho dříve používal jako koně, který při tréninku ukazuje koním, že oni jsou ti nejlepší, ti co vyhrávají a on ten, který na to nemá. Tímto byl Zanzibar odsouzen k naprostému zavrhnutí ve sport a naděje, že by běhal zmizela také. Stal se koněm, který zaučoval děti, ale jen do toho dne, kdy jsem si s ním vyjela na vyjížďku.

Ten den si velmi dobře pamatuji, projížděli jsme se kolem lesa a já Zanzibarovi nechávala volnou ruku, měl moc rád, když mohl svou rychlost ovládat sám a bylo na něm velmi vidět, jak si užívá vítr, který se stáčel podle záhybů jeho těla. Věřila jsem mu a vím, že on věřil i mě. Lesy tady jsou velmi tajemné a má touha za dobrodružství byla ten den velmi nezastavitelná. Mamka mi vždy říkala, že se hlubokým lesům mám vyhýbat, že vím, že tam žije plno nebezpečných zvířat. V tu chvíli jsem si na její slova ale nevzpomněla. Zanzibar pohodil hlavou a lehce vkročil do potemnělého lesa, který vypadal jako místo nejtajnějších splněných přání. Byl velmi lákavý. Projížděli jsme skrze něj, kochala jsem se přírodou, obrovskými mohutnými stromy, které byly porostlé mechem a celému lesu dávaly tajuplné kouzlo.

Zničeho nic se Zanzibar zastavil a začal neklidně pohrábavat kopyty a trhat hlavou. Ač jsem ho pobízela do kroku, stále stál a zíral na jedno místo v temné straně lesa. Když jsem se podívala stejným směrem s ním, nic jsem ale neviděla. Mé oči v temnotě jen mžouraly, ale jelikož Zanzibar něco viděl, čekala jsem až to zaostří i mé oči.

Nakonec jsem to zahlédla. Zelenožluté oči se objevily ve tmě mezi stromy, z kterého po chvíli začala vystupovat chlupatá, svalnatá postava. Vlk! Ach, nee! Měla jsem potřebu křičet, ale mé hrdlo bylo natolik stažené, že jsem nemohla. Velmi potichu a pomalu se přibližoval k nám. Zanzibar se stavěl na zadní a já měla co dělat, abych se udržela, protože jsem nečekala, že se začne vzpínat. Velmi hlasitě řehtal a kopytami vykopával směrem k vlku.

Sevření mého hrdla povolilo a já mohla konečně zakřičet. „No tak, Zanzibare, jeď! Běž!“ můj hlas se klepal strachy, byl v něm slyšet nádech hysterie. Lehce jsem kopla Zanziba do slabin a trhla uzdou. Konečně se pohl a vyběhl směrem z lesa. Mezi dusotem kopyt jsem slyšela vlčí zavrčení. Otočila jsem se a leknutím málem vypadla Zanzibarovi ze sedla. Vlk běžel sprintem, těsně za námi. Kdybych tvrdila, že jsem se nebála, lhala bych.

Mé ruce svírali uzdu tak pevně, že jsem cítila, jak se mi pomalu při každém pohybu o trošku víc zadírá do kůže. Pálelo to, ale stále jsem se držela. Adrenalin koloval v celém mém těle, pulsoval v žilách, cítila jsem jak se prolévá mými žilami. Světlo, které se zničeho nic zjevilo v temnotě, trošku rozehřálo mé srdce. Konečně! Zachvíli budeme z toho hrůzného lesa venku.

V tu chvíli nám již vlk běžel po bohu a byl našponovám, připraven ke skoku. Tvrdé cuknutí mě donutilo otočit se. Vlk byl drápy zaseknutí do Zanzibarova zadního stehna. Naštěstí se neudržel dostatečně dlouho, aby ho stihl spolu semnou svalit na zem. Vlk spadl a s kňučením odběhl do temnoty.

Vyběhli jsme z lesa, před námi však stála velmi vysoká prkenná překážka. Bála jsem se, že Zanzibar tohle prostě neskočí. Snažila jsem se ho zastavit, vlk za námi již neběžel, ale Zanzibar ovládat nešel. Prchal stále dál a mířil na překážku. Byl jako kulový blesk, nezastavitelná, rozjetá mašina.  Byla jsem naučená, jak správně sedět na koni při dostihu, ale skákání jsem zatím zkoušela jen přes kavalety a Zanzibar, no, myslím, že skákat nikdy nezkoušel. Tak mi nezbývalo nic, než prvně vyzkoušet teorii v praxi. Snažila jsem se odhadnout správnou chvíli na předklonení k jeho šíji. To jak je překážka vysoká jsem jen odhadovala a tak jsem při odrazu Zazibarových šlachovitých zadních nohou nadzvedla ze sedla, tak jak jsem uznala, že by to mohlo stačit. Ruce jsem přistrčila na Zanzibarův krk, pěvně jsem přitlačila kolena k jeho tělu a čekala co se stane. Pro svůj údiv Zanzibar překonal překážku s nadprostým nadhledem a stále běžel dál. Strach již kupředu nepopoháněl ani jednoho z nás a Zanzibar tak po pár dalších metrech zastavil.  Slezla jsem z něj a hned se šla podívat na jeho zranění, ač vypadalo ošklivě, nebylo nějak hluboké. Nechtěla jsem ho však již zatěžovat a tak jsem ho dále do stájí dovedla. Všem jsem svůj příběh povyprávěla, mamka mi velmi vynadala, dostala jsem na pár dní zaracha na vše možné, Zanzibarovi byly ošetřeny rány. Pan Baars již věděl, jak ho využít a tak díky své milé povaze a skvělé vlastnosti skákat byl použit k výuce mladých parkurových jezdců.

***

Otevřela jsem box, ve kterém mě Zanzibar přivítal mírným pokýváním hlavy. Nasadila jsem mu ohlávku připnula vodítko a vyvedla chodbou do čistící místnosti. Čistění nebylo potřeba, Sebastian se mi o vše postaral a já ho již mohla jen osedlat. Zanzibara jsem odvedla ze stají a vyšvihla jsem se mu do sedla. Mohutnou a okatou vítací bránu jsme projížděli krokem, ale věděla jsem, že jakmile se dostaneme na volné prostranství u kroku nezůstaneme.

Předešlá kapitola | Seznam kapitol | Další kapitola

Každý názor či hlas v anketě mě velmi potěší :) A Motivuje v dalším psaní.

Anketa

Přidat komentář

Autor:

Text:

Velké množství smajlíků či pouze smajlíky do komentářů nepatří!

Opište tento text:

Komentáře

«   1 2

Anketa

Odkazy

Grafika Howrse FB fansite Vše o Howrse Howrse Tým CZ Howrse kreativně NIB chov My a Howrse PrezentaceHowrse Kódator

HTML KÓD INFO O WEBU