Tajomná minulosť - 1. kapitola - Ze štěstí do mlhy

Kapitola 1

Ze štěstí do mlhy

Probudila jsem se do nádherného podzimního rána.

Slunce svítilo a nebe bylo modré se sněhobílými beránky. Bylo teplo na to, že byl podzim, ale listy, které byly nabarveny podzimem, to dosvědčovaly. Cítila jsem velké štěstí, ale nemohla jsem si vzpomenout proč, a pak mi do zorného pole přišel digitální budík na mém nočním stolku. Náhle jsem se rozpomenula. Je přece třináctého října a jsou prázdniny, to znamená, že nastal můj velký a dlouho očekávaný den, na který jsem se těšila už od jedenáctého srpna, když jsem měla narozeniny. Dnes si totiž pojedu pro svůj nejvytouženější dárek, jaký mohl existovat. Jedu si pro svého vlastního koně!

Byla to klisna a jmenovala se White Wiling (Bílé přání). Její majitelka byla stará babička, paní Ouwenová, která ji koupila, aby ji neutratili. Ovšem neuvědomila si, že se o ni nezvládne postarat, a proto ji prodávala. Když jsem ji uviděla poprvé, zamilovala jsem se do ní. Byla to temperamentní asi šestiletá sněhobílá klisna araba. Paní Ouwenová bydlela na samotě nad městečkem Jablůnka asi šedesát kilometrů od městečka, kde jsem bydlela já, jmenovalo se Slavičín.

Když jsem se ráno probudila, takřka jsem sletěla schody dolů do obýváku, a pak do kuchyně. Kuchyň byla světle fialová se dvěma velkými okny, která nabízela výhled na krásnou krajinu, jež se rozprostírala kolem domu na rozlehlé louce. Maminka stála u plotny a posypávala bábovku cukrem. Přikradla jsem se k ní a rychle jsem olízla cukr na bábovce. Máma se otočila, aby vyhubovala taťkovi, co ujídá z bábovky pro paní Ouwenovou. Když místo taťky uviděla mě, přestala se trochu zlobit, ale přesto řekla: „Lucy, neujídej to, víš, že paní Ouwenová nám prodá koně za levnou cenu, a mi jí za to dáme bábovku, která od tebe bude ožraná.“ Zahanbeně jsem se podívala dolů, ale pak jsem mámě vletěla do náručí. „Mami, ty a táta jste ty nejúžasnější rodiče na světě,“ řekla jsem jí s nadšením a lípla jsem jí pusu na tvář. Rychle jsem si sedla ke stolu a snídani do sebe doslova naházela. Potom jsem zase vyletěla nahoru po schodech, abych se převlékla.

Můj pokoj byl docela malý, ale zato útulný. Na levé straně od dveří stál stůl na domácí úkoly a vedle něho skříňka na učebnice. Na pravé straně od dveří (za dveřmi) stála skříň na oblečení. A naproti dveřím stála postel s nočním stolkem a na něm byly digitální hodiny a malá lampička. A nad postelí jsem měla dlouhé velké okno, které dodávalo místnosti velké světlo slunce.

Přistoupila jsem k šatníku a hodila na sebe džíny a tričko s krátkým rukávem. Potom jsem zase sletěla dolů a obula si tenisky. Vyběhla jsem ven a naskočila do auta. Máma s tátou už na mě čekali.

Do Jablůnky jsme jeli asi hodinu. Cestou jsem se dívala, jak stromy za mým oknem ubíhají. Když jsme přijeli k domu a vystoupily, hlasitě nás vítal pes paní Ouwenové, jmenoval se Ben a byl sněhově bílý stejně jako Wiling. Šla jsem na dvorek, po levé ruce taťku a po pravé mamku viděli jsme, jak nám běží paní Ouwenová.

Byla jsem naprosto šťastná. Ben mě vítal s radostí, přijela jsem si pro svého vlastního koně! Byl nádherný podzimní den, v mém nejoblíbenějším měsíci jsou prázdniny a paní Ouwenová mi běží naproti, aby nás přivítala.

Ale když přiběhla, až k nám moje vnitřní pohoda začala klesat pod bod mrazu. Paní Ouwenové se totiž na tváři mísil strach a zděšení se zoufalstvím a po tvářích se jí kutálely slzy.

Máma se jí hned zeptala, co se stalo a začala ji utěšovat, jenomže taky zbledla, když paní Ouwenová řekla, co se stalo. „Wiling umírá, něco velkého ji asi před hodinou ošklivě podrápalo. Zavolala jsem veterináře, ale rozhodl se, že ji uspí, aby se netrápila. Je mi to moc líto, ale ….“

Ta odpověď mě ochromila. Dál už jsem neposlouchala a utíkala do auta, tam jsem se na sedadle schoulila do klubíčka a začala brečet. Připadala jsem si tak maličká a opuštěná, tak maličká až jsem měla pocit, že jsem se na tomto obrovském světě ztratila.

Usnula jsem a padala. Padala a padala a najednou jsem byla v mlze. Něco jsem uslyšela. Bylo to temné hluboké hrdelní vrčení. V mlze se začala rýsovat přihrbená postava. Ne, byl to spíše stín. A byl to velký stín. Byl uhlově černý. Začal se přibližovat. A pak… skočil. Když na mě dopadlo jeho tělo, spadla jsem na záda. Cítila jsem zrychlený dech. Teplý dech toho stínu, a pak jsem uslyšela mlaskání a mumlání.

Probudila jsem se a necítila jsem vůbec nic. Ležela jsem ve své posteli, ale neviděla nic kolem sebe jen bílou mlhu, ale také jsem něco cítila, ne, spíš jsem to věděla. Věděla jsem, že už nic nebude jako dřív. Že už nepromluvím a taky, že ten sen nebyl náhoda. Ten sen byl ale tak živý, že dokázal změnit mou duši. Ne nezměnil ji, ten stín mi ji sebral. Byla jsem ztracená. V mlze.

Něco jsem ale věděla jistě, ještě před chvílí jsem byla tak šťastná, měla jsem štěstí, ale teď jsem v mlze. Ztracena v mlze.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Velké množství smajlíků či pouze smajlíky do komentářů nepatří!

Opište tento text:

Komentáře

1

Anketa

Odkazy

Grafika Howrse FB fansite Vše o Howrse Howrse Tým CZ Howrse kreativně NIB chov My a Howrse PrezentaceHowrse Kódator

HTML KÓD INFO O WEBU