povídka: Diamant - 6.díl

Díl 6. - Úterní závod .. příběh od Elisabeth X.

Díl 6. - Úterní závod

1. Díl

2. Díl

3. Díl

4. Díl

5. Díl

Tak už je zase úterý, den, ve kterém jdu závodit s Diamantem. Tentokrát je to překážkový dostih – jsem zvědavá, jak to Diamant zvládne – skákali jsme spolu jen jednou. Ale co!? No tak nevyhrajeme!

„Diamantíčku, pojď, jdeme na ten závod!“ oznámila jsem mladému Haflingovi. Diamant zaržál, a to zřejmě znamenalo: „Ano, už se moc těším!“ Já jsem se taky těšila. Odvedla jsem Diamanta do převozného boxu, na cestu mu dala tři mrkve a jablko a naskočila jsem do auta.

„Tak jedem!“ zavolala jsem na taťku a mamku, kteří ještě postávali u plotu a bavili se se sousedem Tommánkem. Ne, neměla jsem ho ráda! Pokaždé mi hodil na krk toho svého třináctiletého syna Johna. Příšerné, že?!

„Zlato?“ zavolala na mě mamka.

„Ano, mami?“ zeptala jsem se, ale už jsem ve vzduchu cítila nejasnou hrozbu – Johna.

„Bude ti vadit, když s námi pojede i…“

„John?“ vykřikla jsem zděšeně.

„P..přesně…tak!“ řekla mamka. Já v duchu zaúpěla, ale coby skvěle vychovaná dívka jsem řekla: „Ne. Nebude mi to vadit, ale jedině pokud budu moct sedět vepředu!“

„No tak dobře!“ svolila mamka, „Johne! Pojď!“

Z domu vyběhl třináctiletý blonďatý kluk s drzýma čokoládovýma očima. Bezesporu žvýkal karamelu – ty měl pořád! Vždycky, když někam jel, vzal si s sebou karamely.

„Čau krásko!“ pozdravil mě drze! ACH, JAK JSEM HO NESNÁŠELA!!!

„Čau obří obživlá karamelo!“ oplatila jsem mu to. Pro normálního člověka by to bylo normální oslovení, jenže u něj ne – on to nesnášel, a toho jsem využila! Zamračil se na mě.

„Tak děcka, jedeme, ne?“ zeptala se mamka a sedla si dozadu k Johnovi. Když i taťka nastoupil, auto se rozjelo.

„Už tam budeme?“ zeptal se John po pěti minutách.

„Skoro!“ zalhala jsem. Věděla jsem, že cesta na dostihovou dráhu trvá minimálně třicet minut. Zabavila jsem se tedy tím, že jsem počítala všechna červená auta, která jsem viděla.

Když jsme po třiceti osmi minutách konečně dorazili na dráhu, srdce se mi divoce rozbušilo. Tentokrát budu stát proti ostříleným jezdcům, a já nemám téměř žádnou zkušenost! Jak to mám vyhrát? Šla jsem se zapsat a dostala jsem číslo 17.

„Prosím čísla 1, 2, 3, 4, 5 a šest, aby se dostavili na dostihovou dráhu, děkuji!“ ozvalo se z reproduktorů. Závod probíhal takto: první závodila čísla po šestku, pak po dvanáctku, pak po osmnáctku (tady i já) a pak po dvacet čtyřku. Pak se z každého závodu vybrali vítězové a ti pak jeli velký závod! Doufala jsem, že se dostanu alespoň do toho velkého závodu, ale to by znamenalo vyhrát! A to nevím, jestli to zvládnu! No, snad ano.

První závod vyhrál nějaký Adam. Tak, to si nejsem jistá, jestli se tam vůbec dostanu… Pak se jel druhý závod, a ten vyhrál Dominik Rowl se Stračatelou! A pak jsem jela já!

„Diamante, klid. Neboj, když to nevyhrajeme, tak to nevadí! Neboj se!“ uklidňovala jsem Diamanta. Najednou se ozval startovní výstřel a my vyběhli. Pak přišla první překážka – příkop. HOP a přeskočili jsme ho! Pak následovalo křoví. HOOOOP! A byli jsme za ním. Pak byly další překážky jako plot a další, Diamant vše zvládl s nadhledem! A… byli jsme první! Sice těsně, ale přece! JUHŮŮŮŮ!

„Byla jsi skvělá, Emmi!“ přivítala mě mamka, „I ty Diamante!“ pochválila ho.

„Kdepak je John?“

„Šel na karamely a zmrzku!“ oznámila mi mamka.

„Aha…“

Najednou se za mnou ozvalo: „Byla jsi skvělá, Emmo!“ Samozřejmě, že to byl Dominik!

„Díky, ale doufám, že víš, že teď jsi můj soupeř!“ mrkla jsem na něj.

„Jasně. Přeji ti hodně štěstí, ale zároveň doufám, že vyhraju!“ usmál se Dominik.

„Já ti taky přeju hodně štěstí,“ řekla jsem.

„Nechť všichni výherci dostaví i se svými koni na závodní dráhu, děkuji!“ ozvalo se z reproduktorů.

„Hodně štěstí,“ volala za námi mamka s taťkou.

Rychle jsem šla i s Diamantem na závodní dráhu.

„Diamante, zvládneš to!“ povzbuzovala jsem ho. Najednou se ozval startovní výstřel a já vyletěla s Diamantem na dráhu. Před námi se držel Dominik se Stračatelou a Nick Filip – kluk od nás ze třídy.

„Rychleji Diamante!“ povzbuzovala jsem ho a Diamant zrychlil. Dostali jsme se před Nicka. Diamant jel a jel a téměř předehnal Stračatelu. Pak už jsem viděla cílovou rovinku! Před námi byl stále Dominik. Ten taky první vrazil do cíle. Já jako druhá!

„Diamantíčku! Byl jsi skvělý! Jsi super!“ řekla jsem Diamantovi a pak jsem šla poblahopřát Dominikovi.

„Díky! Ty jsi taky byla dobrá!“ řekl laskavě.

„Díky!“ pak jsme si sedli a mlčeli. Až do té doby, než se ozval hlas, který nás nabádal, abychom se dostavili ke stupni vítězů. Když m jakýsi pán podával stříbrnou medaili a šek na nové vybavení pro koně, málem jsem se dojetím rozbrečela. Dominik dostal pohár, medaili a ten šek. Oba jsme byli moc a moc rádi, že jsme vyhráli…

Přidat komentář

Autor:

Text:

Velké množství smajlíků či pouze smajlíky do komentářů nepatří!

Opište tento text:

Komentáře

1

Anketa

Odkazy

Grafika Howrse FB fansite Vše o Howrse Howrse Tým CZ Howrse kreativně NIB chov My a Howrse PrezentaceHowrse Kódator

HTML KÓD INFO O WEBU