• Chat s adminkami
• Bleskovky a informace, co na webu nenajdete - sledujte nás na Facebooku!
• Anketa - VIP vs. Pegasus
• Podvodné stránky - nenaleťte!
Howrse
Grafika
Oddechový koutek
povídka: Diamant - 5.díl
Díl 4. -Diamantova první soutěž .. příběh od Elisabeth X.
Díl 5. - Diamantova první soutěž
Když jsem se v pondělí ráno probudila, okamžitě jsem si vzpomněla na včerejší výslech. Oba zloději byli nakonec dopadeni a já jsem si mohla oddychnout. Dostali rok vězení a jeden chlápek, který jim pomáhal, (toho jsem neviděla) dostal sedm měsíců domácího vězení.
Dnes jsem měla na programu velmi zajímavou věc! Diamant měl jet se mnou za dva dny na soutěž a tak jsem ho dnes měla trénovat. Okamžitě jsem vyskočila z postele a běžela za ním.
„Čaues Diamante! Jak se máš?“ zeptala jsem se ho. Diamant zařehtal a vyběhl ven ze stáje.
„Hej! Kam běžíš?“ zavolala jsem na něj. Diamant běžel směrem k budově, kde bylo krmivo pro koně, uzdečky, sedla, jezdecké oblečení a spousta dalších věcí! Vběhl dovnitř otevřenými vraty, a když vyšel ven, držel v zubech moji helmu na ježdění. Když jsem ho uviděla, dala jsem se do smíchu.
„No to víš, že už jdu! Jen si vezmu tady tu helmu a dám ti sedlo a uzdu!“ Diamant souhlasně zaržál a podal mi helmu. Rychle jsem si ji nasadila a pak jsem ustrojila Diamanta. Pak jsme spolu vyjeli na louku…
……..
„Vítejte na dnešní soutěži v závodě na koních! Právě vyráží kategorie nejmladších účastníků, maximálně 10 let!“ nadšeně zahlaholil komentátor. A ano. V čele se držela blonďatá holka na černém koni s bílými ponožkami. Já jsem zatím nezávodila, ale jen sledovala napínavý závod. Jela jsem až další kolo.
Když závod skončil, popadla jsem Diamanta za uzdu a dovedla ho na start.
„A už tu máme další kategorii – 11-14 let!“ zvolal komentátor. A už tu byl startovní výstřel! Pobídla jsem Diamanta a ten vyrazil jako blesk! Drželi jsme se jako druzí, první byl tmavovlasý kluk na strakatém koni.
„Rychle Diamante! Utíkej! Už jsme skoro v cíli!“ zakřičela jsem na Diamanta. Diamant opravdu zrychlil a dostal se na první pozici! Ale kůň toho kluka taky zrychlil a bylo to vyrovnané. Už jsem před sebou uviděla cíl. Byl maximálně tak dvacet metrů od nás!
„Rychle! Diamantíčku, prosím, zrychli! To zvládneš! Uvidíš!“ povzbuzovala jsem mého čtyřnohého miláčka. Diamant zrychlil a předhonil strakatého koně. Ten už nás předehnat nestihl, protože jsme s Diamantem proběhli cílem a… VYHRÁLI JSME!!!
„Tak toto byl opravdu mistrovský výkon!“ nešetřil chválou komentátor. „První je Emma Arnoldová s koněm Diamant! Druhé místo získal Dominik Rowl a klisna Stračatela a třetí místo má Lissi Hopeová s koněm Rychlík! Gratuluji vítězům a zahajuji další závod, tentokrát poslední kategorie 15-18 let!“
Tento závod jsem už neviděla. Šla jsem odvézt Diamanta na louku za závodní dráhou, kde jsem mu do sucha vytřela srst a dala jsem mu mrkev, jablko a tuřín. Pak jsem ho vypustila na louku, sedla jsem si na plot a přemýšlela nad tím, kolik vyhraných závodů, ale také kolik prohraných nás ještě s Diamantem čeká…
……..
Ten den mi ještě taťka řekl: „Emmi, dneska jedeme pro nové koně! Jedeme na farmu, kde jich zrovna pár prodávají! Můžeme si dokonce vybrat!“
Já jsem byla naprosto nadšená! Okamžitě jsem skočila do auta. Taťka se rozesmál, vlezl do auta taky, zařadil pětku a jeli jsme. Za sebou jsme táhli převozný box pro dva koně, mamka, jedoucí ve svém fiatu vezla taky dvojbox a pomocníci Jack a Honza seděli každý ve svém autě, které za sebou táhli box pro jednoho koně.
Když jsme dorazili na farmu, rozhlédla jsem se. Tato farma se mi moc líbila! Kolem kurníku se potulovaly slepice s kuřátky, v blízkém rybníku se koupaly husy a kachny a před obrovskými stájemi poštěkávali čtyři psi – dvě kolie, ohař a vlčák. V otevřeném okně, ze kterého se linula nádherná vůně spala zrzavá kočka a dvě koťata. Na loukách a pastvinách se pásly ovce, kozy a koně.
„Vítejte na farmě U Modrého rybníka!“ ozvalo se najednou za našimi zády. Z domku, ve kterém měla (alespoň podle ‚vůně‘) domek prasata vyšla baculatá plavovlasá paní s prázdným košíkem v rukou.
„Vy si jdete pro ty koně, že?“ usmála se na nás.
„Ano, paní…“ znejistěla mamka.
„…Paní Rowlová! Velice mě těší!“ usmála se na nás paní Rowlová, „pojďte za mnou!“ Zavedla nás ke stájím.
„Tady jsou někteří koně. Ostatní jsou támhle na louce. Pokud budete něco potřebovat, budu v domě,“ řekla paní Rowlová a zmizela.
Ve stáji bylo devět koní, obydlených boxů ale bylo patnáct, takže zřejmě bylo hodně koní na louce.
„Ták, koho si vybereme?“ usmál se taťka.
„Víte co?! Navrhuji toto: Dohromady je nás pět, tak si každý vybere jednoho koně, a pak uvidíme, jak dále!“ navrhla mamka. Všichni jsme souhlasili a rozhlédli jsme se po stáji. Honza si svého koně vybral téměř ihned. Hrdě nám ukazoval úžasného lipicána. Na tabulce u boxu bylo napsáno: Rarach. I Jack byl s výběrem celkem rychle hotov! Vybral si šedého George. Mamce se líbila klisna Melissanda a taťkovi úchvatný Boxer. Trochu jsme se smáli, jaké to má jméno! Ale co já?
Vyběhla jsem na louku, kde se pásli koně. Když jsem se vrátila, šel se mnou i hřebec Kráter. Byl úžasný!
Pochválili jsme paní Rowlové koně, stáje i dobře zavedenou farmu. Beata (jak se později představila) byla jistě potěšena, že nás pozvala na jídlo. U ubrusem prostřeného stolu jsme se nashromáždili já, rodiče, Honza, Jack a ona s manželem Tedem.
„Kde zase vězí Dominik?“ zeptala se najednou Beata svého manžela-farmáře Teda.
„Co já vím!?“ rozhodil rukama farmář Ted, „asi někde venku!“
„Kdo je Dominik, Beo?“ zeptala jsem se Beaty.
„Je to můj syn. Hodný kluk. Ale občas se mi zdá, že je trošku moc zamilovaný do koní…“ povzdechla paní Rowlová.
„Dominik Rowl?“ zeptala jsem se, protože mi to jméno někoho připomnělo!
„Ách… Ano, ano!“ pokýval Ted hlavou.
„A, můžu se vás zeptat, jak se jmenuje ta jeho klisna?“
„Jak to víš, že je to klisna?“ podivila se Beata, „a jmenuje se Stračatela!“
„Co je se mnou?“ ozvalo se najednou za našimi zády. U dveří stál tmavovlasý, zelenooký kluk. Byl asi tak starý jako já, možná o rok starší. Byl oblečen v zeleném tričku s krátkými rukávy a v béžových kraťasech se spoustou kapes.
„Mami, kdo jsou ti lidé?“
„To jsou Arnoldovi s pomocníky. Tohle to je mamka-Lucie, tohle to taťka-Tomáš, tohle to je Emma a tohle to…“
„Emma?“ vykřikl najednou Dominik.
„A…Ano zlatíčko. Emma. Co se tak divíš?“
„Vždyť to je ta, s koněm Diamantem! Ty si na ní nepamatuješ?“ podivil se Dominik.
„Aha… Ano, už si vzpomínám! Emma Arnoldová!“ řekl najednou Ted. Rozpačitě jsem se usmála. Dominik se na mě taky usmál. Vypadal tak moc hezky…
……..
„Viděla jsi už Stračatelku?“ optal se mě. Rodiče nás totiž poslali, ať si jdeme ‚hrát‘ ven. Copak si my ještě hrajeme? zuřila jsem v duchu.
„Á… Ano! Stračatelu si pamatuju!“ usmála jsem se na Dominika.
„Jedeš na ten závod v úterý?“ zeptal se Dominik.
„Jo, jo! Ty taky?“
„Jo!“
Najednou se ozvalo volání: „Emmi, rozluč se, jedeme domů!“
„Tak čau! Uvidíme se na závodě!“ zamávala jsem Dominikovi a pospíchala za rodiči a ostatními…
1) zelí [17. 06. 2014 | 15:29]
Moc pěkný příběh, přesto jsem tam našla několik nelogičností:
Ta Emma nemohla závodit ve věkové kategorii 11-14 let ,protože když našla Dyamanta bylo jí 13 a koně se obsedají nejdříve ve 3 letech tedy by jí mělo být minimálně 16let. A haflingové jestli se nemýlím patří mezi poníky tedy si myslím, že dostihy nebudou jejich parketa (a jestli vůbec nějaké dostihy pro ponny jsou?)