povídka: Diamant - 3.díl

Díl 3. - Seznámení s ostatními a Otravná sestřenice! .. příběh od Elisabeth X.

Díl 3 - Seznámení s ostatními a Otravná sestřenice!

1. Díl

2. Díl

Tak tom malém rošťáčkovi už je celý měsíc a půl. Ale pořád je strašně lekavý. Bojí se lidí i koní. Zvykl si jen na mě, Vichřici a trošku na mého taťku a ještě méně na mamku. Vichřice se o něj, musím říci, stará jako o vlastního.

Popravdě řečeno, když byl Diamant poprvé vypuštěn na louku, vypadalo to dost divně. Byl totiž úplně odstrčený od ostatních hříbat (za tu dobu, co je u nás Diamant se naše stáj značně rozšířila, ze sedmi koní – i s Diamantem - jich je najednou čtrnáct, z toho pět hříbat – tři jsou zde narozená, jedno je Diamant a jedno jsme koupili.) Bylo mi ho líto. Jenže pak si ho všimla klisna-hříbě z největší autoritou u ostatních. Jmenovala se Freya. A díky Freye se Diamant dostal mezi ostatní.

Žil tedy celkem spokojeně. Jeho adoptivní máma Vichřice se o něj starala opravdu dobře, a navíc byl rozmazlován mnou, taťkou, mamkou a občas i sestřenicemi, které nás někdy navštívily.

Jednou k nám přijela i má rozmazlená sestřenka Anna-Marie. Ano, byla opravdu rozmazlená a byla zvyklá na to, že co si přeje, tak to dostane. Bylo jí třináct, stejně jako mně, ale já jsem byla o sedm měsíců starší. Navíc u nás měla strávit tři dny.

Přijela ve čtvrtek, vybavená asi čtyřmi nacpanými kufry a jednou obrovskou příruční taškou s kosmetikou, což mi vysvětlila, když jsem se na to jí zeptala.

Anna-Marie se rozhlédla po naší farmě a zeptala se mě vysokým hláskem: „Co jsou to tam ty budovy?“

„To jsou stáje!“ odpověděla jsem jí.

„Supr, vy tady máte i koně?“

„Jo,“ odpověděla jsem suše.

„Tak to se tam jdu hned podívat!“ prohlásila Anna-Marie a už si to rázovala k prvním dveřím od stáje. Tam spala Líza. Když tam Anna-Marie strčila hlavu, hlasitě popotáhla a pak začala nadávat: „Proč vám ty stáje tak smrdí?“

„Jsou to stáje. A v nich bydlí koně. A koni jí jídlo. A to jídlo taky vylučují. A to jejich vylučované jídlo dost smrdí!“ řekla jsem ironicky. Anna-Marie se na mě podívala jako na nějakou zapáchající bytost a pak řekla: „Kde tu budu spát?“

„Nevím, zeptej se mamky!“ pokrčila jsem rameny. Anna-Marie odkráčela, a já měla konečně chvilku klidu. Na nic jsem nečekala a šla jsem se projet. Dnes jsem jela na Oříškovi. Oříšek byl energický a trošku divoký kůň, ale šel zvládnout. Potřeboval nad sebou jen jedno oko – MOJE oko! Naskočila jsem na něj a jela jsem se projet. Potřebovala jsem chvilku klidu a samoty. Jela jsem se projet jen tak, na naše louky, kousek od domu. A to byla chyba! Asi za čtvrt hoďky jsem uviděla na kraji louky známou osobu. Blonďaté vlasy s červeným melírem měla už svázané do ohonu, nehty měla barevné jak lentilky a stíny rozhodně nešetřila. Ani řasenkou ne. A kdo to byl? No přece má „milovaná“ sestřenka Anna-Marie.

Když si všimla, kde jsem, utíkala za mnou.

„Jak to, že jsi jela beze mě?“ zuřila.

„Vždyť ty ani nemáš koně a neumíš na nich jezdit!“ ušklíbla jsem se.

„COŽE? Já že neumím jezdit? Tak pojeď ke stájím, já ti to ukážu!“ pronesla pyšně a důstojně se odporoučela ke stájím.

„Pcha-Cha!“ zasmála jsem se.

………….

Asi za pět minut jsem stála vedle Anny-Marie u stájí. Ta si na svou hlavu přidělala přilbu a hrdě řekla: „Tak se dívej! Ale nejdřív si vyberu koně!“

Prošla se kolem stájí, prohlédla si všechny koně, a nakonec pronesla, že chce jet na Uragánu. To byl nejdivočejší a nejnezkrotnější kůň u nás ve stájích. Ale já jen kývla.

A tak Anna-Marie šla pro Uragána. Když mu nasazovala sedlo a uzdečku, stál trpělivě a nechal se osedlat. Anna-Marie na něj vyšplhala (za to jsem jí musela málem zatleskat, protože to trvalo asi tak 10 minut) a rozjela se. A najednou se Uragán postavil na zadní a divoce zaržál! Anna-Marie zapištěla a žuchla na zem, přímo do kupy hnoje!

Když jsem to uviděla, rozesmála jsem se. A chechtala jsem se asi hodně dlouho. Protože jsem si ani nevšimla, že uražená a ponížená Anna-Marie zmizela v domě. Toho jsem si všimla, až když vyšla ven se svými čtyřmi kufry a důstojně se postavila na kraj silnice, aby tam čekala na taxíka. Jenže pořád strašně páchala hnojem a vůbec vypadala strašně pocuchaně. Zrovna, když mi zase nadávala, prošla kolem nás banda kluků, a jeden na ní zavolal: „Ále copak, copak? Vyválela jste se v hnoji, naše milé Veličenstvo?“ Anna-Marie se jen ušklíbla a pak už nasedla do taxíku, který právě přijel. UUUUUUFFFFFFFFFFF! Mám od ní pokoj…

Přidat komentář

Autor:

Text:

Velké množství smajlíků či pouze smajlíky do komentářů nepatří!

Opište tento text:

Komentáře

1

Anketa

Odkazy

Grafika Howrse FB fansite Vše o Howrse Howrse Tým CZ Howrse kreativně NIB chov My a Howrse PrezentaceHowrse Kódator

HTML KÓD INFO O WEBU