• Chat s adminkami
• Bleskovky a informace, co na webu nenajdete - sledujte nás na Facebooku!
• Anketa - VIP vs. Pegasus
• Podvodné stránky - nenaleťte!
Howrse
Grafika
Oddechový koutek
povídka: Diamant - 2.díl
Díl 2. - Nešťastné štěstí .. příběh od Elisabeth X.
Díl 2 - Nešťastné štěstí
Když jsem se ráno probudila, opět jsem si vzpomněla na ten tajemný stín v lese. Snažila jsem si vzpomenout na jakékoli podrobnosti. Ale nevzpomněla jsem si na nic, kromě toho stínu a toho že Galilei reagoval na ten stín poněkud zvláštně – vůbec se nebál! Rozhodla jsem se tam jet znovu. Ale Galilei byl zrovna na výuce malých dětí, takže jsem si řekla, že s sebou vezmu klisnu Lízu. Když jsem vběhla do stáje, grošovaná klisna ještě spala. Tak jsem běžela do stáje od Muškáta. Ten byl vzhůru a v dobré kondici. Osedlala jsem jej, na hlavu jsem si dala přilbu a pobídla jsem ho. Ještě jsem ve spěchu zavolala na taťku: „Přijdu domů asi tak za dvě hoďky! Jedu do lesa!“
Taťka se usmál a kývl, jakože ano. Na nic víc jsem nečekala a vyrazila tryskem do lesa. Kromě stromů, keřů a kamení tady nic jiného nebylo. Už jsem se chtěla zklamaně vrátit domů, jenže tu jsem si něčeho všimla! V lehké lesní půdě byl otisk čtyř různých kopyt – první byl od Muškáta, druhý od Galilea, ale kom patřily ty malilinké kopýtka, a komu ty o trošku větší? To byla záhada, a tak jsem se rozhodla stopy sledovat.
Asi po deseti minutách jsem spatřila na zemi ležet klisnu, a u ní asi dvoutýdenního hřebečka Haflinga. Jeho ryzá srst ve tmavém, trošku nazelenalém lesním světle matně zářila. Jemnou bílou hřívu měl celou špinavou. Nešťastně se tiskl k ryzé klisně. Rychle jsem seskočila z Muškáta a doběhla ke klisně a ke hříběti. Když jsem se klisny dotkla, mé obavy se potvrdily: Klisna byla mrtvá! Nevěřícně jsem na ní zírala. Co jí asi tak mohlo zabít? V tom jsem to viděla! Klisnina pravá zadní noha byla uvězněná ve velké pasti, jaké používají pytláci třeba na srny! Chtělo se mi brečet. A taky jsem se rozbrečela… Pak jsem si všimla malého hřebečka. Podívala jsem se na něj, a v jeho očích jsem viděla to, co jsem u žádného koně doposud neviděla! Byla to bolest. Probudil se ve mně jakýsi takýsi mateřský instinkt. Ani jsem nevěděla, že ho v sobě mám. Poposunula jsem se blíže ke hřebečkovi a pohladila ho po boku. On sklonil hlavu a v mých čích se cosi zablesklo: Láska. Láska a soucit k tomuto nešťastnému stvořeníčku. Rychle jsem vzala do ruky mobil a vytočila na něj mamčino číslo. Vzala mi to ihned.
„Copak Emmi?“ zeptala se mě. Já jsem okamžitě začala chrlit ze sebe své vyprávění o včerejším stínu, klisně i malém Haflingovi. Mamka pochopila vážnost situace ihned. Zaměřila můj signál a okamžitě věděla, kde jsem. Co se dělo dál, nevím. Přijela asi za osm minut s převozným boxem pro dva koně a s taťkou. Ten okamžitě poklekl ke klisně a potvrdil mé obavy: Klisna zemřela asi tak před dvěma dny.
Okamžitě naložil malého Haflinga i mrtvou klisnu do boxu a odvezl je k nám domů. Jenže hřebeček se začal strašně bát lidí – kromě mě. Od nikoho jiného se nenechal ani pohladit, natož nakrmit, a tak byla péče o mého miláčka svěřena jen mě a klisně Vichřici, která měla dostatek mléka. Tedy, takhle to mělo být – jenže jsme zjistili, že se malinký Hafling bojí i ostatních koní.
Taťka to přikládal k tomu, co musel zažít. A tak jsme zvolili poněkud komplikovanější způsob krmení. A to tak, že taťka koupil speciální stroj, kterým se odebíralo klisnino (tedy Vichřicino) mléko, a samo se přelilo do lahve, jaké se požívají ke krmení malých dětí. A protože se můj maličký strašně bál všech lidí, (kromě mě), krmila jsem ho z lahve já.
………….
Jednou, když jsem ho zrovna krmila, přišel do stáje taťka. Malý sice mimoděk ucukl, ale pak se dál klidně krmil. Taťka mě chvíli pozoroval, a pak nečekaně řekl: „Měl by už mít nějaké jméno, vždyť už mu je skoro měsíc!“
Ano… To je ono! Jméno jsem měla vymyšlené ve vteřině: „Diamant!“
„Diamant? Ano. To je to pravé!“ usmál se taťka. Já se taky usmála a měla jsem pocit, že se i Diamant usmál, „souhlasíš s Diamantem?“ zeptala jsem se něžně mého čtyřnohého miláčka. Diamant zaržál a já jsem to vzal jako ano.
Přidat komentář
Komentáře
3) adapoky [19. 03. 2014 | 07:06]
Ahoj
Je to hezká povídka, ale přijde mi divné, že vylezla na koně a hned jela tryskem. To je trochu zavádějící od skutečnosti, nemyslíš?
A pak ještě: jak její matka mohla zaměřit signál, to byla policajtka? Že měla takovou možnost?
2) Elisabeth X. [08. 08. 2012 | 10:30]
Díky!
1) Safira Zářivá šupina xD [07. 08. 2012 | 18:50]
Mnohem lepší než ten začátek, myslím že to zájímavé teprve bude
4) zelí [17. 06. 2014 | 15:03]
Kůn a spát? To mi přijde krajně nemožné. Ano koně sice spí, ale jinak než lidé kvůli jejich původnímu životu - v přírodě. Musile být neustále připraveni na útěk před predátoram. Tedy se jejich spánek podobá jakémusi "mikrospánku" když použiji přirovnání k člověku.
Jinak příběh mně zaujal a alespon některý tu je dokončený