Poseidon - Silvestr

2. kapitola - Silvestr

„Tak dneska už je 31. prosince. Toto rychle uteklo, co?“ řekla mamka a obrátila kalendář na poslední stránku.

„Hmm,“ zamumlala jsem, neboť jsem si právě do pusy nacpala velkou lžíci jogurtu. Ale stejně jsem si to nemyslela – tenhle rok mi připadal hrozně dlouhý! Ve škole byla nuda a z pomyšlení, že tam zase za tři dny jdu, mi naskakovala husí kůže. Ale alespoň uvidím Megan – mojí nejlepší kamarádku. Bohužel jsem jí o prázdninách nemohla navštěvovat, protože jela s rodiči do Alp lyžovat a vrací se až za dva dny.

„Já teď zajdu do stájí, jo?“ řekla jsem mamce. Na odpověď jsem nečekala, vyběhla nahoru do mého pokojíčku a zavřela za sebou dveře. Zrzavá kočka Kitty, rozvalující se na mojí posteli zaprskala a vyskočila oknem ven do toho mrazu. Nikdy jsme si s Kitty nesedly, přestože je u nás už víc než tři roky. Nechápala jsem to tehdy, nechápu to ani dnes, ale lidé jsou různí a zvířata zrovna tak. Přestala jsem myslet na Kitty a hodila si na sebe černé legíny, na ně fialové šusťáky – aby mi nebyla zima. Místo dlouhého vytahaného trika, které používám jako pyžamo, jsem si oblékla oranžové triko a svetr. Pak jsem seběhla dolů, popadla bundu a boty a běžela do stájí. Otevřela jsem box Celeste. Celeste zaržála a zadupala kopyty.

„No ahoj, holka moje! A kdepak máš Poseidoníčka?“ pozdravila jsem jí rozněžněle. Poseidon stál za ní, ale jakmile uslyšel své jméno, vydal se ke mně. (Nebo to snad bylo jablkem, které jsem vytáhla z kapsy? J)

„Nazdar fešáku! Tak co, jak se o tebe Celeste stará?“ usmála jsem se. Poseidon zařehtal, jako by chtěla říct: ‚Stará se o mě dobře!‘ Zasmála jsem se. Poseidon rostl jako z vody, stále sílil a to mě dělalo šťastnou. Nedovedla jsem si představit, co by se stalo, kdybych do toho lesa nejela. Pak by se Poseidon vůbec nenarodil! Chvíli jsem hleděla do jeho rošťáckých očí a přemýšlela jsem. Pohladila jsem ho po hedvábné hřívě. Těšila jsem se, až budeme spolu jezdit na závody. Samozřejmě to bude ještě dlouho trvat. V myšlenkách jsem běžela na Poseidonově hřbetě cílovou rovinkou, kolem výskali lidé a byl slyšet dusot koní, kteří se hnali za mnou. Poseidon a já jsme však zvítězili…

„Janet?“ Do stáje vstoupila mamka a přerušila tak můj nevyčerpatelný příval krásných myšlenek. „Víš, přemýšlela jsem o tom, že bys mohla jet s Poseidonem na závody!“

„Cože? Ale mami, Poseidon je ještě moc malý,“ trpělivě jsem se usmála.

„No, ono to vlastně nejsou tak úplně závody,“ upřesnila mamka, „Je to vlastně přehlídka. Přehlídka hříbat. Koná se už za týden. Budou tam nejrůznější rozhodčí – třeba paní Williamsová. Pamatuješ si přeci na paní Williamsovou, ne?“

Jak bych si na ní nemohla pamatovat! Byla to nejlepší trenérka v kraji a ještě před třemi měsíci byla mojí učitelkou. Chtěla bych být jako ona! Měla překrásného hřebce – Ronina. Ronino byl Frís, velmi nadaný. Vyhrál již nespočet soutěží.

„Pamatuju si na ní – samozřejmě! A taky na Ronina. Co myslíš, mami. Měl by Poseidon na takové přehlídce šanci?“ podívala jsem se na mamku a dychtila po jejím souhlasu. Mamka mě nezklamala.

„Samozřejmě Janet. Každý kůň – respektive hříbě – tam má šanci.“

Každý? To nebyla zrovna odpověď, kterou jsem chtěla slyšet. Ale budiž. Pořád lepší, než kdyby mamka řekla, že Poseidon nemá šanci na vítězství!

„Tak pojď, Janet. Musíme připravit pohoštění na Nový rok!“ usmála se mamka a vyšla ze stáje. Tiše jsem se rozloučila s koňmi a vydala se za mamkou. Zbytek dopoledne jsem strávila tak, že jsem pomáhala připravovat chlebíčky a jednohubky, do nejrůznějších misek jsem dávala chipsy, bonbóny a sušenky a roznášela to na stůl v obýváku. Mamka vařila oběd. Na oběd k nám měla přijít návštěva, která u nás měla být až do příštího roku! J Ve tři čtvrtě na dvanáct někdo zazvonil u dveří. Taťka – oblečený do košile šel otevřít. Za dveřmi stáli pán a paní Howesovi s dcerou Lindou.

„Janet, máš tady kamarádku!“ zavolal na mě taťka. Kamarádku?! Linda byla příšerně rozmazlená. Byla zvyklá na to, že co chce, to dostane. Nemám jí zrovna v lásce. Chtěla jsem se rychle zamknout v pokoji, ale to už Linda hlučně dupala po schodech.

„Ahojky Janet!“ pozdravila mě. Co jí to je? Bylo to poprvé, co mě pozdravila. Nevěřila jsem vlastním uším!

„Echm… Ahoj Lindo,“ řekla jsem pomalu. Linda se nejistě usmála. Že ona bude něco chtít!?

„T, Janet. Nemáte tady nějakého dobrého koně? Na kterém bych mohla jezdit? Víš, taťulda říkal, že by mi ho klidně koupil.“ Tak tady je to! Já to věděla. Ušklíbla jsem se.

„To víš, že tady máme koně – bráchova koně Čerta, mojí klisnu Celeste s jejím hříbětem Poseidonem,…“

„Hříbětem? To je přesně to, co hledám!“ nenechala mě dopovědět Linda. Běžela dolů ze schodů a pak ven směrem ke stájím.

„Počkej, Lindo! Ale Poseidon není na prodej!“ volala jsem na ní. To už ale Linda byla fuč. Povzdechla jsem si a šla za ní.

Ve stáji bylo poněkud šero. Chvíli trvalo, než jsem si na něj přivykla. Linda stála u Poseidona a mluvila k němu:

„Teď si můj kůň.“

„Ale Lindo,“ začala jsem „Poseidon není na prodej! Je to můj kůň.“ Linda protáhla obličej.

„Jéje, ty jsi ale sobec! Taťka ti za něj dobře zaplatí…“ přemlouvala mě.

„NE! Poseidona neprodám, nikdy, nikdy, nikdy!“ zařvala jsem. Už mě ty Lindiny řeči o penězích začínaly trošku štvát. Ona si snad myslí, že všechno jde koupit!? Linda zmlkla. Podívala se na mě s nesnesitelnou záští a vztekem. Pak si odfrkla a vypochodovala ze stáje. Uff! Podívala jsem se na Poseidona a Celeste. Neprodám je. Nikdy! Pohladila jsem je a vydala se do domu. Na prahu u dveří stála mamka, taťka, Lindin otec a Linda s obžalobním výrazem. Nervózně jsem se usmála. Věděla jsem, co bude následovat – kázání.

„Janet, slyšela jsem, že jsi Lindě nadávala a nenechala jsi jí ani se přiblížit ke koním!“ pěnila vzteky mamka. Zalapala jsem po dechu.

„To není pravda! Že prvé jsem jí nenadávala a za druhé jsem jí klidně nechala si koně pohladit. Ale pak začala říkat, že si Poseidona koupí. A to nejde. Poseidon není na prodej. Mami, ty jsi taky měla hříbě, takže víš, jaké to je. Taky bys svojí Bělinku neprodala, že ne!? Tak vidíš.“ Mamka zjihla. Pochopila mě. Linda beze slova odešla a šla si vzít chlebíček. Já jsem vyběhla nahoru do pokojíčku. Tady mám klid. Popadla jsem klíč a zamkla jsem si. Zbytek odpoledne jsem strávila tím, že jsem četla jeden román, který jsem dostala minulý rok k narozeninám (mám je v květnu). Byla to příšerná nuda, ale pořád lepší než sedět u stolu s Lindou! Večer mi začalo kručet v břiše a tak jsem se přemohla a zašla si dolů pro chlebíček a několik jednohubek. Linda naštěstí usnula. Čekali jsme na půlnoc, když tu někdo zaklepal na dveře – Chartlebsonovi. Už jsme si mysleli, že nepřijedou. David něco v ruce držel. To něco bylo celé černé a tiše to kňučelo.

„Promiňte, že jsme přišli tak pozdě,“ zazněl jeho zvučný hlas „Ale cesty byly totálně ucpané. A navíc jsme museli kvůli Stínovi zastavovat.“ Usmál se na mě a podal mi tu černou chlupatou kuličku – přesněji řečeno krásné štěňátko černého kokršpaněla.

„To je pro tebe, Dášenka měla zase mladé.“ Dášenka byla jejich fenka. Byla moc krásná. Rovněž jsem se usmála a Stína přijala. Stín byl Dášence docela podobný, ale momentálně spinkal. Uložila jsem ho na křeslo.

„Takže, je 23:50, zavolej Adama!“ pobídla mě mamka o něco později. Adam byl celou dobu zavřený u sebe v pokoji – Lindu nezbožňoval o nic víc než já. Teď však milostivě sešel dolů.

„Tři, dva, jedna… Šťastný Nový rok!“ vykřikli jsme všichni.

„Ať je tento rok lepší, než ten minulý,“ doplnil ještě David…

Přidat komentář

Autor:

Text:

Velké množství smajlíků či pouze smajlíky do komentářů nepatří!

Opište tento text:

Komentáře

1

Anketa

Odkazy

Grafika Howrse FB fansite Vše o Howrse Howrse Tým CZ Howrse kreativně NIB chov My a Howrse PrezentaceHowrse Kódator

HTML KÓD INFO O WEBU