Poseidon - Kouzlo Vánoc

1. kapitola - Jak to všechno začalo

„Tak, Janet, ukaž, co jsi dostala!?“ naléhal na mě taťka.

Byl Štědrý den, a naše rodina seděla před vánočním stromečkem, a snažila se zjistit, co nám letos Ježíšek nadělil.

„No jo, no!“ povzdechla jsem, a vrhla se na zlatý balicí papír, jenž zakrýval nějaký dárek.

„Páni! To je ten fialový svetr, co se mi tak líbil. DÍKY!“ usmála jsem se na rodiče. „Brácha, co jsi dostal ty?“ zeptala jsem se mladšího bráchy  – Adama.

„Lego,“ odpověděl stručně. Nikdy toho moc nenamluvil (kromě nadávek adresovaných na mou adresu) – pravý opak mě!

„Hele, tady máš další dárek.“ Mamka mi podávala bílou obálku.

„Copak to je? Že by peníze?“ divila jsem se, a ukazováčkem jsem roztrhla obálku. Na zem vypadl klíč a nějaký plánek. „Vede to ke stájím,“ odhadla jsem. Chtěla jsem se zvednout, a vydat se do stájí, ale mamka mě zadržela se slovy: „Počkej! Rozbal si ještě ty zbývající dárky, a pak můžeš jít.“ Přikývla jsem (přestože se mi moc nechtělo poslechnout) a vrhla se na dárky. Kromě svetru a záhadného klíče jsem ještě dostala nové lyže a vybavení k nim, nějaké to oblečení a nejnovější CD mé nejoblíbenější skupiny. Když si všichni (včetně mě) dorozbalovali dárky, hodila jsem přes sebe bundu a běžela ven, následována zvědavým bratrem i rodiči.

V pravé ruce jsem jako meč třímala klíček, v levé mapku. Tu jsem však vůbec nepotřebovala. Vešla jsem do stájí (které patřily nám – byly u nás na zahradě), kde bylo ubytováno šest koní – mezi nimi i má vraná klisna Celeste, bráchův kůň Čert a několik dalších koní. Proběhla jsem mezi boxy a běžela do skladovací části. Kromě několika sedel, uzdeček a spousty beden se žrádlem pro koně tady byly i jedny dveře – dveře přesně na můj klíč.

Třesoucíma se rukama jsem odemkla dveře a vstoupila dovnitř. Tuto místnost jsem znala už dlouho, ale od mé poslední návštěvy se tady něco změnilo – uprostřed místnosti ležel obrovitánský dárek zabalený do červeného balicího papíru a převázán hedvábnou stužkou. Na dárku bylo napsáno moje jméno – Janet. Koutkem oka jsem zahlédla, že do místnosti vstoupili také rodiče a brácha. Pak už jsem se soustředila jen a jen na dárek.

Odvázala jsem stužku a roztrhla papír. Mezi papírem jsem zahlédla cosi bílého. Vytáhla jsem to na světlo, a bylo to… To nejkrásnější sedlo, jaké jsem kdy viděla. Bylo celé bílé, jen na boku mělo z diamantů (samozřejmě ne pravých J) vytvořenou sněhovou vločku. Když jsem se chystala shrnout papír na hromadu, pod rukama mi uvízlo ještě něco – bílá uzda. Radostí jsem málem vyskočila až ke stropu a vrhla jsem se rodičům kolem krku.

„Díky! Díky! Jste ti nejbáječnější rodiče na světě!“ děkovala jsem jim. Mamka mi pak ještě podala nějaký balík, ve kterém byl bílý zimní jezdecký komplet, přesně jako sedlo a uzda.

„Mami, můžu se jít projet na Celeste?“ zeptala jsem se.

„Mně hned bylo jasné, že budeš chtít. Tak jeď,“ Svolila se smíchem mamka.

Na víc jsem nečekala. Popadla jsem všechny věci a běžela k boxu obývaným Celeste. Tam jsem se převlékla, pak jsem „ustrojila“ také Celeste, a vyrazily jsme do tmy, do sněhu, vzhůru za dobrodružstvím!

Chvíli jsme klusaly, pak jsme přešly do cvalu… Nechala jsem Celeste, ať si dělá, co chce, a začala jsem vnímat jen vítr, fučící mi kolem uší. Tohle jsem z celého srdce milovala! Najedou jsem uslyšela nějaký zvuk – jakoby tiché cinkání zvonečků. Když jsem zastavila Celeste, abych poslouchala, neslyšela jsem nic. Mávla jsem rukou – že se mi to asi zdálo, a pokračovala jsem v cestě. Byla mi zima, a tak jsem se ještě více zavrtala do kabátu, a snažila se přinutit mé uši, aby se prokrvily, a přestaly mě studit.

Najednou jsem opět uslyšela to tichounké cinkání. Rozhlédla jsem se, a najednou jsem na pasece zasypané sněhem uviděla… Ne, to není možné! Nevěřila jsem svým očím – na pasece postávalo stádo několika nádherných bílých koní! Srst se jim leskla, jako by byla ze sněhových vloček. Byl to nádherný a fascinující pohled – i Celeste se zastavila.

Jindy tak bujná a divoká kobylka teď tiše stála a kochala se pohledem na ty krásné koně. Hlavou mi prolétla myšlenka o bájných koních, kteří se měli na Štědrý den zjevovat jen na určitých místech, a to jen mezi 20:00 – 21:00. Mrkla jsem na hodinky – 20:15. Najednou jsem za sebou uslyšela tichý šepot.

„Hej, Janet, hééj, tady jsem!“ Zpoza stromu vyšel Samuel - nejhezčí kluk na planetě.

„Nazdar Sammy. Ty jsi sledoval ty koně? Nebo snad mě?“ dodala jsem drze.

„Koně.“ odvětil Sammy s úsměvem „Jsou nádherní, nemyslíš?“ Souhlasila jsem. Celeste se najednou začala vrtět a snažila se mě shodit.

„Ššš, Celeste, copak je? Chceš za těmi koňmi? No tak běž!“ dodala jsem s povzdechem a seskočila. Celeste zaržála a přidala se k nim. Mezi nimi byla jediná černá – jinak zde byli samí bělouši. Najednou koně odklusali – a Celeste s nimi!

„Hej, Celeste! Kdepak jsi?“ zavolala jsem do lesního ticha. Žádná odpověď.

„Klid, Janet, ona se vrátí,“ uklidňoval mě Samuel a usmál se. Jeho úsměv mě cosi do sebe – působil tak nějak klidně. Zvolna jsem zapomínala na svůj strach a začala vnímat tu skutečnost, že jsem v noci v lese s tím klukem, o kom se mi poslední měsíce zdá. „Podíváme se po ní, souhlas?“ zeptal se Sammy. Pokrčila jsem rameny.

„Co mi zbývá?!“ zašklebila jsem se… Postupovali jsme dál lesem – kolem nás jiskřil sníh, ale jinak byla tma. Byla mi strašná zima a snažila jsem se zachumlat do bílého kabátku, jenže to vůbec nepomáhalo.

„Jak dlouho už vlastně jdeme?“ zeptal se najednou Sammy.

„Je 20:43, takže už dvacet sedm minut,“ řekla jsem s pohledem upřeným na hodinky.

„Ty, Janet, jsou to ti... Bájní koně? Co se mají údajně zjevovat jen o Štědrém dnu, a to jen na pouhopouhou hodinu?“

Pokrčila jsem rameny. „No jo, možné je všechno. Teda… Skoro!“ podotkla jsem a zatřásla jsem se zimou, neboť právě v tu chvilku zafoukal ledový vítr. Máme už jen čtvrt hodiny! Letělo mi hlavou. Vždyť to nemůžeme stihnout! A co se stane, když to nestihneme? Celeste – moje milovaná Celestinka zmizí? Kolem nás se rozprostírala černočerná tma – i hvězdičky zmizely a na mě pomalu padla pochmurná nálada. Sammy si toho nejspíš všiml, a tak se mě snažil rozesmát vtipy. Bohužel se mu to nepovedlo. Ach, jak jsem si teď přála sedět ve stájích a tiše si povídat s Celeste. Při pohledu na hodinky se mi udělalo špatně – bylo 20:58!

„Ty, Sammy. Je 20:58!“ zpanikařila jsem.

„Klídek, prosím tě. Podívej se támhle!“ řekl Samuel a ukázal prstem na sněhem zasypanou mýtinku, na které stálo celé stádo nádherných koní. Očima jsem hledala Celeste. Ta poskakovala kolem nádherného a tak nějak urozeného hřebce.

„Celeste! Celestinko, pojď ke mně!“ zavolala jsem. Celeste ke mně přiběhla. „Kdes byla ty neposlucho? Já jsem o tebe měla takový…“ nedokončila jsem. Najednou se totiž stalo něco naprosto neuvěřitelného. Z nebe najednou přiletěla kometa, která zahalila celé stádo, a když znovu odletěla, koně už tam nebyli! Těžko říct, jak dlouho jsme tam zkoprněle stáli, když tu mě najednou Celeste zuby zatahala za kabát, jako by chtěla říct: Pojď u domů!

„Jedeme!“ zavolala jsem na Sammy a vyskočila do sedla. Sammy si sedl za mě. Asi to tam moc pohodlné neměl, ale nestěžoval si. Když jsme dojeli k Samuelově domu, rozloučili jsme se – já jsem jela domů a Sammy vešel do dveří od obrovského bílého domu. Když jsem i já dojela domů, zavřela jsem Celeste do stáje a šla jsem dovnitř. O svém malém dobrodružství jsem nikomu neřekla. Beztak by mi nevěřili!

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………....

O 11 měsíců později…

„Samueli, Samueli! Celeste rodí,“ zakřičela jsem na Sammyho a brodila se sněhem, který mi sahal až po kolena.

„A kdo je otec toho hříbátka?“ zeptal se Sammy.

„No to je právě to,“ snažila jsem se vydýchat „S nikým jsme jí nepřipouštěli, takže jedině…“

„Ten Bájný kůň? Ne, to není možné!“ nesouhlasil Sammy a vydal se ke mně. Společně jsme vstoupili do stájí, kde na seně ležela moje milovaná Celeste. Po několika hodinách konečně porodila. Krásný hřebeček ležel vedle ní a ona ho láskyplně olizovala. Byl bílý, a vypadla úplně jako ti Bájní koně. Mrkla jsem na Samuela a on mi mrknutí opětoval – oběma nám bylo vše jasné. Rodičům a bráchovi ale ne.

„Jak ho pojmenuješ?“ zeptal se otec udiveně.

„No, já nevím… Co třeba…“

„Poseidon!“ vykřikl náhle Sammy.

„To je výborný nápad!“ souhlasila jsem. A tak se tenhle napůl Bájný kůň stal Poseidonem…

Přidat komentář

Autor:

Text:

Velké množství smajlíků či pouze smajlíky do komentářů nepatří!

Opište tento text:

Komentáře

1

Anketa

Odkazy

Grafika Howrse FB fansite Vše o Howrse Howrse Tým CZ Howrse kreativně NIB chov My a Howrse PrezentaceHowrse Kódator

HTML KÓD INFO O WEBU