Navarrese - 4 díl

Právě jsem přišla z brigády. Od slečny LoreLayové. No, upřímně, moc se mi tam nezamlouvalo. Pastviny i boxy v zaneřáděném stavu a koně sto let nehřebelcovaní. Ale musela jsem tam kvůli němu.

Vstoupila jsem do boxu ryzáka.

„Tak kamaráde. Ode dneška jsi ty a tvoji kamarádi součástí rodiny Thompsonů. Doufám, že spolu budeme vycházet. Teď tě zkusím vyhřebelcovat, vždyť jsi umazaný tak, že bych tě tipovala na vraníka, ale to k Mustangům patří, ne?" Usmála jsem se, ale stejně jsem došla pro hřbílko a kartáč. A taky kopyťák!

Ukázala jsem Navíkovi hřbílko. Nedůvěřivě ho očmuchal a ožužlal. Zahákla jsem si do hřebla ruku a položila jsem ji Navarresovi na hřbet a udělala na jednom místě pár krouživých pohybů. Prach a špína se mi valily do očí. Rozkašlala jsem se a to hřebce tak vylekalo, že bázlivě stáhl uši a rozutekl se uličkou -ano, já opět nezavřela box- ven.

,,Navaressi, počkej!"Pískla jsem. Kůň, jako kdyby celý život neslyšel nic jiného, se zastavil a pohlédl na mě. „Neboj, kamaráde, nemusíš se mě bát."

Došla jsem k němu a pohladila ho po krku. „Tak pojď, teď už tě tak nevylekám, slibuju."

Dovedla jsem koně pouze za rukou do boxu. Nyní jsem ho už zavřela a začala zase hřebelcovat. Krouživými pohyby jsem čistila koňovo tělo. Zanedlouho bylo seno samý prach, za to ryzáček krásně čistý. Jeho srst zářila. S použitím měkkého kartáče by ho nikdo netipl na divokého koně, který se jen tak náhodou přitoulal k nám.

,,A teď kopyťák."

Moc velkou sílu v nohou jsem neměla, takže pokud to zrovna nebyla Kia nebo malý Shetlandský poník Huggo, nohu jsem neudržela a koně měli v tomto směru navrch.

,,Navvi. Nohu."

Mačkala jsem šlachy koně na přední pravé noze.

Neuvěřitelné! Kůň zvedl bez problému nohu a flegmaticky stál na třech nohách. Jeho neokovaná kopyta byla za chvilku všechna krásně čistá. Hodila jsem hřebci do žlabu pět mrkví a moc ho pochválila.

„Teda, jsi úžasný. Na nohy není takle hodná ani na grošovaná kobča, se kterou jsme vás objevili, Kiawa víš. Občas se mi, Navčo, nechce ani věřit, že bys v životě nebyl v kontaktu s lidmi. Tys snad musel už být v nějaké stáji. Protože jinak to není možné." Pokývala jsem hlavou. Chtěla jsem zkusit štěstí, zkusit, jestli je Navarrese opravdu divoký nebo polodivoký kůň.

Šla jsem do sedlovny. Měla jsem v plánu vzít uzdečku a vyšplhat se na neosedlaný hřbet koně. Bylo tam pět volných uzdeček po koních, kteří z naší stáje odešli.

„No, řekla bych, že tato by mu určitě byla." Vytáhla jsem uzdečku bez nánosníku se stihlovým udidlem. Spěchala jsem s ní k boxu.

,,Navaressi, nevím, jak to dopadne, ale musím to zkusit."

Přistoupila jsem k hřebci a nabídla mu v ruce udidlo. Bez problému otevřel hubu a já mu nasadila celou uzdečku. Nezdál se nijak znepokojený. Usmála jsem se. Tak jo. Vylezla jsem na hrazení boxu a modlila se k někomu, aby vydrželo. Přehodila jsem pravou nohu přes hřbet a dosedla na něj. Nikdy jindy jsem na neosedlaném koni nejela, naši koníci na to nebyli zvyklí. Zkouška... stiskla jsem hřebce holeněmi. Několikrát pohodil hlavou a pak se rozešel. Nevěděla jsem, jestli to byla náhoda. V kroku jsme vyšli ze stájí.

„ Hlavně, aby nás nikdo neviděl."

Pořád v klidném kroku jsme vyjeli z areálu stáje.

Stiskla jsem hřebce silněji holeněmi a dala mu otěž. Naklusal. Skvěle. Toho koně už musel mít pod sedlem, nebo i ne pod sedlem někdo jiný, než jenom já. Ale bylo mi teď jedno, kdo.

Vysedávat bez třmenů a bez sedla? Tak to byl úkol nad mé jezdecké umění. Snažila jsem se tedy klus vysedět jako pracovní. Kupodivu se mi to docela dařilo. Občas jsem na hřbetě nějak poskakovala, ale většinu času jsem v klidu seděla.

„ Dobře, koníku."Pochválila jsem ho ještě za klusu.

Byla jsem trochu zmatená, jak se nacválá bez toho, abych dala nohu za podbřišák, tak jsem to zkusila jednoduše tak, že jsem jí dala trošku víc dozadu, než byla druhá noha, silně stisknula a přimlaskla si. Ihned nacválal. Nechala jsem se vést. Cválali jsme podél ohrady, kde na nás křičeli ostatní koně. Mezi nimi i Kia. Myslím, že chápala, že se teď nebudu věnovat jenom jí a byla jsem ji za to vděčná. Přitáhnutím pravé otěže a levé holeně za rádoby podbřišníkem jsem pořád cválajícího koně navedla do ne příliš hlubokého rybníka. Plavila jsem tam i Kiu a ona tam postačila naprosto v pohodě. Takže silnější a o hodně větší hřebec - pro něho to bude jako pro obra kaluž. Převedla jsem ho do kroku a vjeli jsme do rybníka.

„Navčo! Jsi skvělý! S tebou určitě někdy vyhraju nějaký prestižní závod!" Usmála jsem se.

Voda mi byla až po kolena, ale to byla konečná. Kůň se v pohodě prohraboval v řece. Pobídla jsem ho do klusu a následně do cvalu. Přesedla jsem do stehenního sedu, aspoň jsem se o to snažila. Jeli jsme rychleji. Voda mi stříkala do obličeje. Běhali jsme po celém rybníce ve zběsilém tryskocvalu.  V onom tempu jsme vyjeli na louku a tryskali si to dál. Před námi se objevil les. Výzva. Věděla jsem, že je šance, že spadnu. Mám jenom helmu, žádné jezdecké boty, nic! Ale přesto mě něco říkalo, že to mám zkusit. Tryskat lesem. Bláznivé! Za normálních okolností bych do pasti plné kamenů, klád a odpadků od lidí nevjela, ale tenhle kůň - on mi dával nějakou zvláštní energii. Byla jsem plná optimismu a na nic jiného, než na zběsilý trysk jsem nemyslela.

Vběhli jsme to lesa. Půlka byla bez problému. Pak se ale před námi objevila ona obávaná překážka. Neskutečně, abnormálně, široká kláda. Zpanikařila jsem se. Najednou jsem nevěděla, jak se zastavuje kůň.

,,STŮJ, STŮJ NAVI!!" Ječela jsem jako hysterka. Nezastavil. Začala jsem se opravdu bát.

Ale Navarrese se nebál. Vyřešil to za mě. Jedním elegantním skokem se i se mnou na zádech přenesl přes překážku a bezpečně zastavil až na konci lesa. Teď jsem začínala věřit, že on je něčím jiný. Většina koní by s člověkem, co ječí a hystericky jim škubá v hubě a nevědomky kope patami a bůhvíjak se vrtí, skoncovalo jediným vyhozením. Ale on? Bral to v klidu.

Nemohla jsem slézt z jeho hřbetu, protože bych neměla šanci znova nasednout. Objala jsem ho kolem krku a velmi moc ho pochválila.

,,Díky, zlato! Zachránil jsi mě! My dva budeme nejlepší kamarádi. Navždy, že jo?" Radovala jsem se a pobídla koně do kroku, aby se vydýchal. Byli jsme nedaleko domova.

„Tak naposledy!" Pobídla jsem ho do cvalu. Vítr mě rozcuchal vlasy a jemu hřívu. Cval netrval déle jak minutu, pak jsme přešli do klusu a v pohodě doklusali domů. Já ani on už jsme nebyli mokří z rybníka, krásně jsme uschli.

„Navarresi, byl jsi úžasný, pojedeme zase zítra?" Zdálo se mi to, nebo ten kůň pokýval hlavou? Dala jsem mu pusu a jedno velké jablko. „Jsi super!"

Přidat komentář

Autor:

Text:

Velké množství smajlíků či pouze smajlíky do komentářů nepatří!

Opište tento text:

Komentáře

1

Anketa

Odkazy

Grafika Howrse FB fansite Vše o Howrse Howrse Tým CZ Howrse kreativně NIB chov My a Howrse PrezentaceHowrse Kódator

HTML KÓD INFO O WEBU