Navarrese - 2 díl

V malé Americké vesnici se žije poklidný život...klasický jezdecký
klub funguje pořád stejně...ale co se stane, když se kolem začne
pást stádo Mustangů? Tak lehké už to nebude...zvítězí láska nad
závistí?

,,Kio, to musíme někomu říct." Promluvila jsem potichu na klisnu. Stádečko divokých koní nás ještě nezpozorovalo a já o to ani nestála, pak by utekli a to jsem nechtěla...tady v okolí je mnoho zlých lidí, pytláků, kteří by si na Mustanzích pěkně namastili kapsu. Vyhoupla jsem se do sedla. Pobídla jsem kobylku ke kroku, ale vedla jsem ji po rozbahněné cestě, do které se sice jeji neokované nohy bořily čím dál víc a ona mi častým šleháním ocesem a sklopenýma ušima dávala najevo, že ji to příjemné není, ale teď jsem byla hlavou jinde, u Mustangů. ,,Podrž mě, holka, to zvládneš."Pobízela jsem ji šepotem. Zastříhala ke mě ušima. Stiskla jsem ji holeněmi a trošku dloubla patami, na pobídky nohama je hrozná tuhá, ale hubu má sakra citlivou. Snažila se naklusat, ale věděla jsem, že to pro ni musí být těžké. Ohlédla jsem se. Mustangové se v poklidu pásli. Poznala jsem jejich velitele. Byl to statný rezavý hřebec. ,,Navarrese."Špitla jsem si sama pro sebe. Vůbec jsem netušila, jak mě to jméno napadlo, ale k němu to sedělo. Zatím co jsem snila, se kobyla podemnou značila rozpohybovat. Svaly se ji napínaly a ona unavením supěla. ,,To nic, holka."Zašveholila jsem a vedla ji do vysoké trávy. ,,Tady to je lepší."Jeji kroky mírně duněly a můj zrychlený dech byl ale slyšet víc. Doufala jsem jen, že se Mustangové nesplaší. Konečně. Byli jsme u brány. Teď už nás neuslyší. Pořád jsme ale šli v kroku, raději.

,,Tati!"Zakřičela jsem, když jsem pečlivě zavřela vrata, možná jsem byla až moc podezíravá, tak dobrý sluch snad nemají. ,,Tati! Pod lesem jsou...Mustangové,"vydýchávala jsem se z toho šoku. ,,Nevím, jak se tam dostali, ale musíme jim nějak pomoct, než je starej Bill odchytí a kdo ví, co s nimi udělá, víš, jakej to je..."nedořekla jsem.

,,Ano, vím. Dobře, doufám, že jste je s Kiawou nevyplašily, potom by to bylo horší."Důrazně jsem zavrtěla hlavou. ,,Ale co teď s nimi?"Zeptala jsem se rozklepaným hlasem. Jsou to divocí koně, já vím, ale lidé jsou hnusní a pro prachy by byli ochotní udělat cokoliv. ,,No, musíme je chytit. Kolik jich je?" ,,Já nevím, asi pět, přijde mi to moc málo, ale opravdu." ,,Dobře, pět boxů máme volných, vždyť kolik Mustangů se ochočilo a tady jim opravdu od lidí hrozí velké nebezpečí."Zaúpěl otec a setřel si z čela krůpěje potu. ,,Na ohlávku nepůjdou, vyřešíme to jinak."Pokýval táta hlavou. Já ale věděla jak. ,,Vím, kdo je jejich vůdce. Pokud bude nějak krotký, jednoduše ho povedu na žrádlo a stádo půjde za námi, ne?"S prosebnýma očima jsem se podívala na tátu. Neznatelně přikývl. Vzala jsem kyblík koňských sucharů a vydala jsem se s otcem po boku dolů k lesu.



,,Ten ryzák je jejich vůdce..Navarrese."Táta se na mě nechápavě podíval. Mávla jsem rukou, jako kdybych říkala, že to je jedno, ať to neřeší. Potichu jsme došli asi na padestá metrů od koní. Všimli si nás a jejich vůdce zvedl hlavu. Poodstoupila jsem od něho krok a otevřela jsem kýbl s pamlsky. Ucítila jsem jejich pronikavou vůni, symbolizující nechutnou pachuť...pro lidi možná, ale pro koně to byla lahůdka. Přiblížila jsem se s ním k hřebci. ,,Navarresi."Ryzák natočil hlavu. Postavila jsem před něho kýbl. Začal žrát. ,,To by stačilo."Zamračil se otec. Přistoupila jsem k hřebci. Neskutečné, on se nechal pohladit. Tak to snad nejsou Mustangové, když jsou tak krotcí? Vzala jsem kyblík a zamávala jsem jím hřebci před čumákem a on po mě chňapl. ,,Dobře, chlapče."Vedla jsem hřebce po svém boku, tedy spíš po boku pamlsků. Stádo se poslušně táhlo za ním. Usmála jsem se na otce. Uznale ke mě pokýval hlavou. ,,Navarres, jsi úžasný."Pohlédla jsem na mohutné tělo ryzáka.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Velké množství smajlíků či pouze smajlíky do komentářů nepatří!

Opište tento text:

Komentáře

1

Anketa

Odkazy

Grafika Howrse FB fansite Vše o Howrse Howrse Tým CZ Howrse kreativně NIB chov My a Howrse PrezentaceHowrse Kódator

HTML KÓD INFO O WEBU