Na každý pád - 1. kapitola

Na každý pád…

Vzpomínky tvoří hradbu před okolním světem, nedovolí mi se znovu vrátit do krásného období po boku oddechujících zvířat, dokonalých přátel a zpět do omamného oparu koňské vůně. Staví se před každým racionálním rozhodnutím a nepřejí si být znovu oživeny stejně jako můj zrak, mé nitro. Stačil jeden hloupý pohyb, jedno nerozvážné prohlášení a domeček z karet se zbortil jako mávnutím kouzelného proutku. A postavit ho je tak těžké, karty se rozpadají v rukou a jejich hodnoty stále více slábnou, není šance vyhrát. Osud drží pevně esa, a tudíž základy pro pevné dno jsou v nedohlednu. Jen tápání v temnotě a tužba. Touha se uchopit cizí ruky a nechat se vytáhnout z víru dění… Jenže nikdo není, jen ticho, prázdno a nic…

Tápu ve tmě, nekonečném prostoru bez daných rozměrů, bez tvarů a bez všeho, co mne provázelo krásným dětstvím ve znamení barev, poníků a neředěného štěstí, ve znamení smíchu. Zvuku, který poslední dobou jen dráždí mé uši a vhání pomyslné slzy do očí, ale já nedokážu brečet, nepamatuji si jak to udělat, proč plakat, když se stejně nic nezmění? Když už nikdy neuvidím ty, co miluji? To, co miluji? Vzpomínky nezůstaly, zmizely jako pára nad hrncem a nechaly tu jednu životní trosku, co už nezvládne nic, každý pohyb znamená moc bolesti, nechce se mi dělat nic a zároveň bych ocenila každou aktivitu…

Domem se nese nesnesitelné ticho, ale cítím přerývané dechy, jen jejich původci jsou mi cizí, inu já je nechci znát, nechci spatřit tu nekonečnou bolest z jejich gest, z jejich naděje, že to všechno překonám. Kdyby to šlo, tak to udělám, jenže záchrana posledních zbytků bojovného ducha je tak zdlouhavá a stejně to nikam nevede, ten panický strach narůstá už ve chvíli, kdy se dostanu blíže ke stájím, a nezbývá nic jiného, než utéct a nikdy se nevrátit. Nemohu, prostě to nejde!

„Niko? Niko!“ ozýval se dokonale melodický hlas a pokoušel se mně navnadit, donutit vstát, pohnout se a přestat se utápět v nekonečném žalu, ale pomáhalo jen křečovité ucpání uší, nechtěla jsem to slyšet, každá slabika se zabodávala do srdce jako ostří nože, každé písmeno vytvořilo šrám, který se nemohl zacelit ani jejich neskutečnou láskou, jejich city. Tohle všechno byl můj boj, bojovala jsem sama se svou podstatou, s podstatou nefalšované panické hrůzy. Chytaly mě křeče do rukou, jak úpěnlivě jsem je tiskla na uši, ale nepomáhalo to, něco silného se snažilo odtrhnout mé dlaně a donutit mě poslouchat, já jsem nemohla. Nechtěla jsem spadnout, opět a zase do šílenství z bolestné agónie, nechtěla jsem se nechat strhnout neexistující silou reality a přežít další náraz na dno své existence, už ne. Tentokrát nedovolím nikomu mi ublížit, už nikomu.

„Niko, nic se neděje, všechno bude v pořádku, miláčku. Pojď se podívat za přáteli, rádi tě uvidí, neboj se, klid, drahá…“ snažila se zmírnit nával vzpomínek matka, ale její dotyk mne spíše vylekal, nemohla jsem zmírnit nával napětí v končetinách a nekončící třes, vracela jsem se na místo, kde se tohle všechno událo, na místo, které nechci nikdy vidět, kde iluze lidství a našeho života byla odhalena. Netrpěla jsem nenávistí k nikomu z těch lidí, nemohla jsem přestat milovat ty tvory, ale na druhou stranu návrat k mému normálnímu životu byl nereálný, nedalo se to skloubit, ani po tolika sezeních, obrázcích a klidných slovech terapeutky. To slovo jsem slyšela všude, neustále mi rezonovalo hlavou jako rozladěná struna.

Nikdy by člověk netušil, co změní jeden okamžik, jak dalece se dostanete při své nenávisti k pravidlům a při bezmyšlenkovém jednání na úrovni malého dítěte, co chce srdceryvně sáhnout na rozpálený plech a okusit sílu zákazů na vlastní kůži. Jenže občas bychom měli naslouchat, co nám ostatní poví a nemyslet jen na to, jak si prosadit svůj názor, vymstí se to a plnou silou narazíte do bariéry, co zračí rozdíl mezi životem a smrtí, klimbáte nad propastí a není nikdy jisté, jestli se udržíte nebo spadnete.

„Niko, měla by sis trochu odpočinout, zítra tě čeká škola, konečně uvidíš své spolužáky!“ spustila zase nadšeně moje rodička, která evidentně neviděla na mém zjevu jedinou chybičku, snažila se optimisticky nejen myslet, ale i konat, jak nám radil terapeut, ale to její nadšení pro každou maličkost mne děsilo, štvalo mě to a obecně jsem chtěla od těch zvuků utéci, ale… ono to nešlo! Proč zrovna já musím skončit jako obluda, každý pohyb je tak složitý, těžký a většina z nich bolí více než nůž do srdce. Tedy… spíš ty v horní polovině těla, tou spodní nejde pohnout… Už nejsem člověk, jsem poloviční stroj, zničilo mě to, zdeptalo a nechtěla jsem, nemohla jsem pokračovat v cestě dál, jak nesnesitelně palčivé bylo uvědomění nekonečného bloudění bez dobrého konce. Už žádná komedie, nikdy.

Neodpověděla jsem, poslední dobou jsem komunikaci omezila na občasné zavrtění hlavou či zřídka kdy souhlas, jen prázdná a bezduchá gesta doprovázela moji dlouhou existenci. Občas jsem se dostala na práh myšlenek hraničících se sebevraždou, ale nikdy jsem se nedonutila to udělat, nebyl v tom soucit, jen neschopnost se pohnout bez cizí pomoci, nevěděla jsem, jak se mám zabít. Když tohle lidé slyšeli, utíkali… Možná bych byla bývala stejná, ale osud evidentně přestával přicházet na chuť obyčejným puberťačkám, o kterých se nejde vyjádřit v jakémkoliv americkém filmu, sebral mi všechno a nenechal nic.

Zamířila jsem se svými pojízdnými nohami do sprchy naprosto si vědoma toho, že mi matka bude muset pomoci, že její tvář se svraští bolestí při mém ucuknutí… Stereotypní a přesto jsem si na to nedokázala zvyknout, tak nepřirozené pro někoho kým jsem… Ne, musím se vyjádřit přesněji, pro někoho, kým jsem byla. Nikdy nepochopíte, jak je lidská bytelnost křehká, dokud sami nespadnete na dno, odkud není úniku, dokud vás nespoutá realita navěky věků něčím tak viditelným… Škola se jevila jako nepředstavitelné nebezpečí, trapas, jako místo s panickými návaly neskutečného strachu. Neustále mi někdo opakoval, že mám spolupracovat, že bych se měla léčit, ale proč? Proč koukat do další tváře, co zračí slitování a pochopení? Lidé ničemu nerozumí do chvíle, než se to jim samotný stane. A tak vznikají návaly nás, skeptiků, cyniků a pesimistů, jen naše radost ze života je sražena, poražena…

„Niko, měla bys přestat trucovat, nevede to nikam, podívej se, barvy ze světa nemizí, jen se pro tebe mění pár věcí, zbytečně vyvádíš. Afanasiho prodáme, nemusíš chodit jezdit, naučíš se jiné věci, vybereme ti například jazykové kroužky, to by se ti líbilo, ne?“ začal zase ten starý známý hlas, ale já jsem nedokázala vnímat nic jiného než neutuchající bolest při vyslovení toho jména, které kdysi znamenalo v mém životě všechno. I teď jsem si dokázala naprosto přesně vybavit nepřátelskou tvář tak milého tvora, nezadržela jsem slzy, nepřála jsem si ji poslouchat, nesmí ho prodat, on je jediné, co mi po něm zbyde… Po všech zbyde.

Ani teplá voda, ani proudy mýdel a všeho nesmyly ten šílený pocit špíny, méněcennosti a jiných, ne zrovna povzbudivých, emocí, co provázely šedavé dny bez barev. Chtělo se mi křičet, ale mluvení s vyschlým hrdlem, s notnou dávkou hysterie se zdálo nemyslitelné, vlastně jsem ani neměla jakýkoliv důvod, jediný smysl toho všeho. Mé srdce zapíralo jediné potěšení, které se mi naskytovalo, a cesta zpět za pochopením vedla přes trny, přes nádherné vzpomínky, ale měli tolik ostnů, které se pokaždé zabodly do vědomí jako vražedná zbraň. Připomínalo to nádhernou růži, tak bolestně překrásnou, ale stále po jejím stonku stékaly pramínky rudé krve poznání…

Možná by stálo za to objasnit, co se vůbec tehdy stalo, ale nedokázala jsem si vybavit přesné okamžiky, jen křik, ržání a následné pípání nemocničních přístrojů, vzlykání sestřiček a krutou pravdu, rozsudek smrti, jež vyřknul v celé své kráse anděl smrti. Doktoři jsou pojítkem mezi světem živých a peklem, či nebem, mají v rukou naše životy a manipulují z křehkostí našich těl, se slabou psychikou našich duší, odbourávají barikády strachu a nenávisti, pěstují z nás klidné a vyrovnané bytosti bez chuti zabíjet a ubližovat sami sobě. Občas se ale stane, že lidská blbost zavede někoho do úzkých a ani tito okřídlení tvorové nejsou schopni nás zachránit, poté hodíme vinu na ně za to, že jsme si zmařily šanci na normální bytí. A asi takhle jsem dopadla já.

Každý pohled do zrcadla se podepsal na už tak dost zohavené tváři, místo sladkého úsměvu s bílými perličkami se tu objevilo něco ve stylu hořkého zklamání, ironického smíchu z nepochopení. Kdysi krásná dívka se během několika okamžiků změnila v monstrum uvězněné navěky na pojízdném kolečku, co by mělo nahradit nefungující končetiny ve spodní části těla… Jaké je to necítit nohy? Zvládáš to? A co jízda? Tyhle otázky zítra každopádně padnou a já se na odpovědi nikdy nepřipravím, zasadí mi čerstvé a surové rány bez uvědomění.

Zamířila jsem k posteli doufajíc, že třeba všechny ty šílené sny zmizí jako mávnutím kouzelného proutku a já si konečně užiji tu něžnost pokrývek a deček, teplo, sálající z jinak naprosto vysíleného těla… Neumíte si představit, jak naivně jsem si nakonec přišla, jelikož se dostavila závrat a chuť zmizet navěky z povrchu zemského, šílenost mnou zmítala tam a zpět, dokud jsem nezačala tonout… Tonout v nočních můrách.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Velké množství smajlíků či pouze smajlíky do komentářů nepatří!

Opište tento text:

Komentáře

1

Anketa

Odkazy

Grafika Howrse FB fansite Vše o Howrse Howrse Tým CZ Howrse kreativně NIB chov My a Howrse PrezentaceHowrse Kódator

HTML KÓD INFO O WEBU