Misterioso, 1.Kapitola - Tajemná minulost

Když Ti umře kůň je to těžký. Bolí to. Mnohem víc, než cokoli jiného. Je to pocit, jako kdyby ti někdo urval kus srdce a hodil ho pod auto. Dříve jsem byla zažraná do really, hned po koních, ale do té doby, co zemřel můj kůň, Sombrero. Byl to nádherný fríský hřebec. Černý jako uhel. Když klusal, připadalo mi, jako kdybych se vznášela v oblacích. Jeho povaha byla mírná a přátelská. Byl to kůň, kterému nebyl nikdo roven. Jeho kroky ohromily všechny pořadatele soutěží, vyhrával mediali za medailí, pohád za pohárem, stužku za stužkou... a teď je všechno pryč.

Bylo to tehdy – před dvěma roky. Ale já si to pamatuju, jako kdyby to bylo včera. Jeli jsme na projížďku po velkých závodech. Pochopitelně – zlato. Chtěla jsem, aby si odpočinul, a tak jsme jako každou vyjížďku jeli do Borového lesa, naší oblíbenou trasou. Po cestě, kolem hájovny, podél kraje lesa (tam se často pásl a já ležela v trávě a říkala si, jak je úžasný...) směrem do našeho Jezdeckého Klubu. Celkově, kolem lesa a přes něj. Náhle, kolem hájovny běhal jakýsi rotvajler. Štěkal tam na myslivcovy honiče. Začala jsem pomalu couvat, protože jsme ještě ani nevyjeli z lesa, ale pes byl rychlejší. Roběhl se naším směrem. Kdybych nic neudělala, roztrhal by tam Sombrera na cucky. Ano, byl to hřebec a uměl by se bránit, ale kdyby chtěl nasadit zpátečku, nestihl by to. Prudce jsem ho pobídla Sombrera do trysku zpátky, kolem zatáčky. Ohlédla jsem se po psu, ale ten za námi už neběžel. Otočila jsem hlavu dpředu, s pocitem úlevy. Sombrero běžel, ale než jsem stihla otočit hlavu, v zatáčce byl náklaďák....

Prodělala jsem otřes mozku, měla jsem zlomenou levou ruku a pravou nohu. Pět žeber a silně jsem krvácela do břicha. Po pěti dnech jsem se probrala a nade mnou se skláněla máma. Měla na sobě ještě jezdeckou vestu, kterou používala na trénik mladších dětí a voněla po koních... Začala se mně vyptávat, jak se mám, jestli je mi dobře, jestli mně něco nebolí... pak jsem ztratila vědomí a probudila jsem se o 24 hodin déle. Já jsem dýchala, žila, z toho jsem se vyškrabala, ale Sombrero ne..

Ležel na koňské klinice, zaplatili jsme tučnou pokutu pro jeho život, ale on to nepřežil. Nikdy jsem se už nepodívala doktorovi, co ho operoval do očí, ač jsem věděla, že za to nemohl. Kofilerku jsme nezavolali. Prostě jsme nechali objedna rakev širokou a vysokou, stála taky mnoho peněz, ale to bylo spíše jméno, vyryté na rakvi.. Sombrero teď leží za naším domem, daleko za loukou, u lesa, kde jsme si se Sombrerem lehávali...

Máma je trenérka koní, takže mně v jezdectví dál podporuje, ale já už moc nejezdím. Cvičím malé prcky na malých shetlandech a malých poníčcích. Už nikdy nebudu mít koně, se kterým si vytvořím takové pouto. Nikdy...

Přidat komentář

Autor:

Text:

Velké množství smajlíků či pouze smajlíky do komentářů nepatří!

Opište tento text:

Komentáře

1

Anketa

Odkazy

Grafika Howrse FB fansite Vše o Howrse Howrse Tým CZ Howrse kreativně NIB chov My a Howrse PrezentaceHowrse Kódator

HTML KÓD INFO O WEBU