Diamant - 7.díl (poslední)

Když mě v deset hodin ráno probudila moje nejoblíbenější písnička, která pronikavě vyzváněla do ticha v mém pokoji, zívla jsem, posadila jsem se na postel a ještě s téměř zavřenýma očima jsem začala po hmatu hledat mobil. Když jsem ho konečně našla, zmáčkla jsem ‚Přijetí hovoru‘. Z mobilu se ozval Dominikův hlas: „Dobré poledne! Doufám, že jsem tě nevzbudil!“

„Vzbudil!“ zívla jsem „Ale to je jedno… Proč voláš, takhle brzy ráno?“ dodala jsem.

„Víš… Napadlo mě… Nechceš se dneska projet někam na koni?“

„Noooo…“ protahovala jsem to, i když už jsem předem věděla odpověď „A v kolik asi?“

„Kolem druhé odpoledne, pokud by to šlo!“ řekl Dominik.

„Tak jo teda. Přijedeš pro mě?“

„Jo! Tak ahoj, ospalče!“ pozlobil mě Dominik a zavěsil.

Protáhla jsem se, mobil jsem hodila na postel a klusala jsem dolů do kuchyně.

„S kýmpak jsi to tam mluvila?“ zeptala se mě jen tak mimochodem mamka. V ruce držela lžíci a s jogurtu, malin, jahod a borůvek mi vytvářela pestrou snídani.

„S Dominikem. Ve dvě se jedeme projet! Můžu, mami? Prosím….“

„No tak dobře!“ svolila mamka, a já si všimla, jak se významně usmála na taťku, který si v rohu četl dnešní noviny.

„Díky! Já věděla, že mi to dovolíš! Dík, jsi skvělá!“ děkovala jsem mamce a vzala jsem si misku, kterou mi podávala. Když jsem se nasnídala, bylo už tři čtvrtě na jedenáct. Uklidila jsem po sobě snídani a běžela jsem ke stájím.

„Ahoj Diamante! Dneska se jedeme projet se Stračatelou a Dominikem do lesa! To jsi rád, viď?“ zeptala jsem se ho a pak jsem tiše dodala: „Já taky!“ Diamant pokýval hlavou a drze mi z ruky vytrhl jablko, které jsem mu přinesla. Zasmála jsem se, pohladila jsem ho po boku a pak jsem ho odvedla na louku. Pak jsem mu vyčistila stáj a naplnila jsem mu žlab čerstvou vodou. Když jsem skončila, bylo půl jedné. Mamka už mě volala na oběd. K obědu jsem měla rybu a brambory a zeleninovou polívku. Ta mi moc nechutnala, ale ryba byla moc dobrá, takže jsem si dokonce přidala.

Hodiny ukazovaly čtvrt na dvě, když jsem klusala nahoru po schodech do svého pokoje. Pak jsem se jako šílená začala přehrabovat v robustní skříni ze vzácného ebenového dřeva – skříň byla pořádně drahá, ale babička s dědou byli milionáři a tak si takový drahý dárek, který jsem dostala k jedenáctým narozeninám mohli dovolit.

Ze skříně začalo vylítávat všemožné oblečení, protože jsem si skoro vlezla do skříně a začala jsem se v ní divoce přehrabovat – a nesprávné oblečení jsem jednoduše házela ven ze skříně. Konečně jsem našla to, co jsem hledala – fialkový jezdecký komplet. Když jsem si ho na sebe oblékla, bylo půl druhé! Sakra! To nestihnu! Jako šílená jsem běžela do koupelny, rychle jsem se učesala a až jsem běžela ke stájím. Nasadila jsem Diamantovi sedlo a uzdu a vyvedla jsem ho ven. Nechala jsem ho stát před vchodem do stájí a běžela jsem do kuchyně. Vytáhla jsem si ze spíže dvě jablka a mrkev. Zastrčila jsem si je do kapsy a běžela jsem za Diamantem. Do sedlové brašny jsem strčila ty pochoutky a oddechla jsem si. Najednou jsem uviděla Dominika. Zavolal na mě, jestli už jedu, a já že jo. Rychle jsem se rozloučila s mamkou a taťkou a jela jsem.

„Kam pojedeme?“ přivítal mě Dominik.

„Do lesa! Ukážu ti, kde jsem našla Diamanta!“ řekla jsem a rozjela jsem se k lesu. V lese byla skoro tma, jako tehdy, když jsem našla Diamanta. Dominik zmlkl a zvědavě se rozhlížel. Cítila jsem z něj, že má strach.

„Seskoč!“ řekla jsem mu a slezla jsem z Diamanta. Dominik seskočil a uvázal Stračatelu ke stromu. Já jsem tam také Diamanta přivázala a pak jsem šla na mýtinu, kde jsem tehdy našla malého Diamanta a jeho matku. Na mýtině jsem se posadila a počkala jsem na Dominika. Ten přišel za chvíli.

„Tady ležela Diamantova matka a tady Diamant,“ začala jsem s ‚výkladem‘.

„Páni!“ vydechl Dominik.

„Pojď, radši se už vrátíme,“ řekla jsem.

„Tak jo!“

Celou cestu zpátky ke koním jsem mlčela. Přemýšlela jsem nad tím osudným dnem, a nad tím, co se tehdy stalo. Dominik taky mlčel. Když jsme došli ke koním, odvázala jsem Diamanta s naskočila jsem na něj. Dominik udělal to samé a rozjeli jsme se domů. Před vraty vedoucí k nám jsem se zastavila a pohlédla jsem na Dominika.

„Tak čau!“ řekla jsem mu.

„Ahojky!“ zavolal na mě a jel směrem domů. Celé to odpoledne jsem byla jako vyměněná. Vždycky, když jsem pomyslela na Dominika, zahřálo mě u srdce. Sotva jsem vnímala, co mi kdo řekl a večer jsem se postavila k oknu, opřela jsem si ruku o parapet a přemýšlela jsem. Šla jsem si dnes lehnout nezvykle brzy, i mamka se divila. Ale nechala to bez námitek, připomínek nebo komentářů. Za to jsem jí byla vděčná. Když jsem ležela v posteli, nemohla jsem usnout. Slyšela jsem tichý hovor z kuchyně. Nechtěla jsem špehovat, ale tu jsem uslyšela, jak mamka řekla moje jméno.

„Emma je dneska nějaká divná, ne?!“ zeptala se taťky.

„No to víš, je zamilovaná!“ řekl taťka.

„Myslíš?“

„No jo. Určitě. Do toho Dominika je naprosto blázen!“ vzdychl taťka.

„Proč vzdycháš?“ divila se mamka.

„Z naší malé holčičky je najednou velká Emma, která za chvíli bude chodit domů o půlnoci, bude se malovat jako šílená a každou hodinu u nás bude zvonit jiný kluk!“ podotkl taťka.

„Ne! Emma taková není a nebude! A Dominik je moc milý! Vždyť jsi to sám říkal!“ namítla mamka.

„No jo, vždyť já vím,“ řekl taťka. Pak jsem usnula…

Probudila jsem se o půl desáté. Okny svítilo slunce a na blankytně modré obloze nebyl jediný mráček. Vyskočila jsem z postele a běžela jsem dolů, jen tak v noční košili. Na snídani jsem ani nepohlédla, jen jsem si přečetla lístek, který ležel na stole. Stálo na něm: ‚Spala jsi tvrdě, tak jsme tě nechtěli budit. Jeli jsme ke Kytičkovým na návštěvu. Přijedeme pozdě v noci! Líbá máma‘. Kytičkovi byli naši staří známí. Bydleli ve městě vzdáleném od nás asi osmdesát kilometrů, takže mi bylo jasné, že naši přijedou dost pozdě.

Pak jsem vyběhla ven a bosa zamířila ke stájím. Diamant mě pozdravil zařehtáním. „Ahoj Diamante! Naši jsou dneska pryč, a tak pojedeme na dlouhatánský výlet, jo? Ještě brnknu Dominikovi!“ řekla jsem a běžela jsem domů pro telefon. Zavolala jsem Dominikovi, který mi ale řekl, ať přijedu k nim na farmu, že pro mě má jeden návrh. Byla jsem šíleně zvědavá, a tak jsem se rychle oblékla, naskočila na Diamanta a jela jsem k Dominikovi na farmu. Před vraty na mě čekal Dominik. Místo pozdravu mi zamával, řekl mi, ať nechám Diamanta venku a ať jdu dovnitř. Poslechla jsem ho a vešla jsem dovnitř. U stolu seděli Dominikovi rodiče.

„Milá Emmo…“ začal Dominikův otec.

„Máme návrh, se kterým snad budeš souhlasit! Nechtěla bys připustit Diamanta se Stračatelou?“ zeptal se mě Dominikův otec a všichni na mě plni očekávání upřeli své pohledy.

„Ano! To je skvělý nápad!“ vzkřikla jsem. „Ale nevím, co na to rodiče!“

„Říkali, že ano!“ podotkl Dominik, který celý zrudl radostí. A tak bylo domluveno…

…………

Opravdu se tak stalo a Stračatela brzy čekala hříbátka. Narodila se jí úžasná dvojčátka – Rubín a Safír. Byli nadaní a rychle se učili… Brzy začali vyhrávat soutěže. Byli jedineční… A i oni byli nakonec připuštěni. Safír s klisničkou Bellou a Rubín s klisnou Samanthou. Jenže to se všechno nestalo během několika dní – to dá rozum… Vlastně se to stalo během osmi, skoro devíti let. A co já s Dominikem? No… Skončilo to happyendem. Ve dvacíti jsme se vzali (sice si pomyslíte, že to bylo brzy, ale muselo to tak být, protože jsem otěhotněla). Narodila se nám dcerka, kterou jsme pojmenovali Sára. Milovala koně stejně jako já a Dominik… Po čase se nám narodila dvojčátka Adam a David… Naše stáje se rozrůstaly… Nakonec jsme se stali největšími stájemi v celém údolí… Teď se s vámi musím rozloučit. Musím totiž běžet… Rubínova dcera Ashley začíná rodit… Ta papá…

Přidat komentář

Autor:

Text:

Velké množství smajlíků či pouze smajlíky do komentářů nepatří!

Opište tento text:

Komentáře

1

Anketa

Odkazy

Grafika Howrse FB fansite Vše o Howrse Howrse Tým CZ Howrse kreativně NIB chov My a Howrse PrezentaceHowrse Kódator

HTML KÓD INFO O WEBU