7)  Matouš  [17. 08. 2014 | 11:28]

buli: Jo, tohle jsem také zažil. A vlastně to není tak daleko, když vycházím ze sedmé třídy a jdu na gympl.
Občas taky mám takové stavy, kdy se opravdu něčeho bojím, že je tady někdo, kdo mě chce zabít a tak dále. myslím, že každý člověk má svojí slabinu, ale ne úplně každý to chce přiznat. Každý by se nejradši někdy zavřel do kouta a o všem o tom by popřemýšlel.

6)  Anonym  [17. 08. 2014 | 11:13]

Tohle je jedno z témat, které mě opravdu zaujalo. Abych pravdu řekla já depresemi netrpím. Jsem silný člověk a prostě takový typ který svou bolest bude před ostatními tajit snad do konce života. Mám problém se někomu svěřit, ani své nejlepší kamarádce to nemohu říct. Prostě nevím proč...Já nevím, možná by mi pomohlo se vykřičet, ale na to o tom až moc přemýšlím. Mám strašný strach, ne o sebe, ale o mojí rodinu. Po pravdě na sobě samé mi až tak nezáleží a s dopadem asteroidu bych se smířila, ale co moje rodina? Je mi čtrnáct a před pár lety jsem přišla o vlastního bratra a aby toho nebylo málo před rokem na Mikuláše mi zemřel otec. Tetu i strýčka si už skoro nepamatuji. Nechci se tady zpovídat jak moc to mám těžké protože každý to má těžké. Jen chci vzkázat, že musíte být silní i když třeba přijdete o půlku rodiny jako já. Já s jistotou říkám, že jsem nikdy nemyslela na sebevraždu. Celý život jen čekám, že bude něco lepšího a to mě žene kupředu. Vím, že když vás nechá kluk je to těžké, ale není konec světa (Kvůli uvedení věku a dalších osobních věci zůstanu v anonymitě ).

5)  buli  [17. 08. 2014 | 11:00]

No, vybrala jsi velice zajímavé a pravdivé téma pro diskutování. Já někdy trpím depresí, ale né tak silnou, že bych se chtěla zabít. Já jsem velice silná osoba, snesu všechno, ale když dojde na pomluvy tak to mě dokáže vždy srazit na kolena. Vlastně v 6. a 7. třídě jsem na svoji osobu poslouchala jen samé pomluvy a také jsem zažila jaké je to, když vás někdo začně šikanovat slovně. Já jsem nevědala za kým mám jít, protože kdybych to řekla, tak by mě začali šikanovat ještě víc. (a už né jenom slovně) No a tak jsem ty dva roky trpěla sama. Nikomu jsem se nesvěřovala. Vždy když jsem se vrátila domů tak jsem ty nadávky a pomluvy zavřela do malého koutku v mé mysli a tam je nechala pohřbené. A ted poslední dobou (i když je ta zlá doba za mnou) někdy upadám do slabé deprese. Nevím proč a jak, ale prostě všechny ty věci z té komůrky se nějak dostanou napovrch a jsem uplně jiný člověk. Jako by mé o dost horší já. Na všechny řvu, nadávám jim a jsem uplně někdo jiný. A nadruhý den jsem zase normální. Ta milá, bláznivá holka co miluje svou rodinu a své přátele......Někdy my příde že mám v sobě dvě já. Jedno to milé a hodné a druhé, které se mě vždy snažilo chránit před pomluvami a šikanou....
buli
P.S. Gratuluji tomu, kdo si to přečetl až sem

4)  Mars_327  [17. 08. 2014 | 08:16]

No, podle pravdy taky trochu deprese zažívám. Začalo to někdy na konci prázdnin minulého roku. Měla jsem takové slabé chvilky, kdy řeknu všechno co si myslím a pak se chci zabít. Chtěla jsem s kočit z balkonu třeba po hlavě, pak ze střechy. Jednou jsem se chtěla utopit... a pak ještě néco trochu málo podobného TheGirl: Začalo to tím, že jsem se začala bát. Strašně se bát o svoji rodinu. Že se stane autonehoda, při který někdo z mojí rodiny umře a to nejhorší - že já to přežiju. Většinou hned potom brečím. Nebo se taky bojím apokalypsy, že Země spadne do černé díry, že se srazíme s nějakou obrovskou planetou která nás rozdrtí. Že nepředpokládané vybouchne slunce, nebo jak se to předvídá, ale ne za několik miliard let, ale teď, během mého života. Mám hrozné představy. A třeba jindy se cítím úplně normálně, nemůžu ani vyronit slzičku. Prostě nic, žádný strach...
Mars

3)  TheGirl  [16. 08. 2014 | 22:18]

Jak zacit? Vybrala sis dost silny tema. Fakt. Me deprese jsou trochu jine, nez u ostatnich. Myslim si, ze jsem celkem silny clovek, ktery se snazi byt za kazdou cenu soucasti spolecnosti. Snazim se usmivat, ale kupi se to a vetsinou to tak jednou mesicne vyliju. Kdyz uz to prychazi, jsem dost nevrla a pak, kdyz mi to nekdo vycte, vybouchnu. Krycim na vsechny kolem sebe, hazu vecmi a jsem nepricetna. Typicky cholericky zachvat. A pak si to uvedomim. Tu spatnost mych slov a meho chovani. Zavru se na pudu a rvu. Ne brecim, ale rvu. Kopu, krycim sproste na svuj odraz v zrcadle. V tu chvili si uvedomuji ty chyby, ktere jsem za ten mesic napachala. A nejen ja. Brecimi za kazdou spatnost, o ktere jsem vedela a nezabranila. Dal me trapi apokalipsy. Desi me to, zee treba za par let budeme silne premnozeni a jedinou rozumnou cestou bude valka. Proste vyhubit cast lidi. Nebo treba jak je ted Ebola v Africe. Silene se bojim, ze to budu ja, kdo na ni umre. Jeste nikdy jsem tohle nikomu nerekla ani nikam nenapsala. Budte chapavi. Prosim.

2)  Malina  [16. 08. 2014 | 21:15]

Hmm zajímavé téma na diskuzi. Rada bych řekla ze se me toto nějak netýká ale bohužel bych asi lhala. Mám několik přátel kteří se rezali a někteří i stále rezou. Bohužel. Na jednu stranu tohle odsuzuji ale na druhou zase chápu. Nějak jsem nikdy neuvazovala nad nejakym rezanim apod. Ovsem nemohu tvrdit ze myšlenka sebevraždy me nikdy nenapadla. Napadla a ne jednou. Vždycky jsem Přemýšlela nad tím co by po moji smrti řekli moji pratele, příbuzní a lide co me znají. Chvála? Výčitky? Nebo bych se proste jen vytratila jako vzpomínka z minulosti? Zvláštní. Život je v podstatě jako sklenka. Držíme ji v ruce a je jen na nás jestli ji pustíme na zem a necháme rozbit na tisíce malých střípků, ale je třeba si uvědomit jestli náhodou vedle nás nestojí někdo kdo by tu padající sklenku raději chytl.

1)  Hεaят  [16. 08. 2014 | 19:04]

Ahoj,nevím,co mám napsat. Možná to bude divné,ale o tohle se moc nezajímám,nevídám tyhle lidi,tam,kde chodívám,tedy,myslím si to.. omlouvám se,nevím co napsat,nechápu to a nepřemýšlím o tom,nekazím si tím myšlenky..