27)  Rebeka  [23. 11. 2014 | 01:11]

Takže , ja som nikdy nemala "užasny" život. Od malička mi v tom niečo branilo. Narodila som sa ked mala mamka 19. Musela chodit do prace aby ma uživila a ja som zostavala s babkou.Baka mi nedovolila chodit von. Bola som tiche dieta,nerozpravala som,nehrala som sa ako ostatne.Len som ticho sedela.Ked som nastupila do škôlky bolo to hrozne . Deti sa mi smiali, robili mi zle.Pamätam si ako som plakavala že ta nechcem isť.Potom som začala chodit do školy.Niektore deti sa so mou chceli kamaratit ale ja som sa bala. Bala som sa rrozpravať pretože som si myslela že poviem niečo zle a budu sa mi smiať.Nakoniec si uvedomili že niesom kamaratsky tip a zse som pola tyranizovana. Mamke ani "ockovi" (mamka sa vydala) som to nepovedala a vždy po škole som šla na jedno miestočko na luke a tam som plakavala, potom som šla domov a hrala som že som mala skveli den v škole. Cele 4 roky. Ked som začla chodit na 2. stupen bolo mi dobre Našla som si kamošku.Rozumela som si s triedou. Mala som pocit ž konečne nieam patrím. No potom som sa prestahovala do ineho mesta. Velmi velmi dalleko. A začalo to znova. Nerozumiem si so spolužiakmi. Som ticha,plachá,sotva zo mna vijde slovko. Čo pubertakom dost vadi kedže väčšinou su to velmi "hlasny" ludia . Ale mam aspon jednu kamošku. Ta ma dotiahla k školskej psychologičke a teraz tam chidim 1x za tyžden. Mam pocit že som na tom lepšie ale i tak mam hrozne často depku. Naštastie kamaratka je pri mne a snaži sa mi pomôct ako vie. Ale musim sa priznať, že aj tak sa ešte trochu bojim hovoriť s ludmi. Dakujem za prečitanie môjho depresivneho životopisu

26)  kralicekkaja  [15. 11. 2014 | 12:23]

Já jsem byla a jsem v depresi každou chvíli.Ve 3 třídě jsem byla šikanovaná...Nechtěla jsem mámě dělat starosti a tak jsem chodila do pokoje a tam brečela do polštáře.Máma se vše dozvěděla až když mámu informovali ze školy,že mi jeden kluk dal pěstí do krku.Pak mě přendala na jinou školu.Vše bylo v pohodě,jenže pak to zase začalo.Nevím proč,ale pro lidi jsem zřejmě jako boxovací figurína,která se neumí bránit.Další šikana.Vždycky jsem přišla domů,nasadila úsměv a říkala ji jak je krásný ten nový život v nové třídě.Vždycky jsem si ráda psala povídky a když jsem měla depresi,psala jsem o holčičce,která skočila z 20ti patrového domu.nechtěla jsem se zabít,ale párkrát se mi hlavou mihlo takové pomyšlení.Jednou mi máma vlezla na notebook,kde jsem měla schovanou tu povídku a přečetla si ji.Nevěděla jsem o tom,až když jsem přišla zase ze školy a máma brečela,ptala jsem se ji,co se stalo a ona mi ukázala ten můj příběh a zeptala se:"To je o tobě?" Musela jsem na to kývnout,protože neumít dobře lhát.Tak jsem pak vše vyklopila na mámu a ta mě zase přendala na jinou školu.Jakoby to nestačilo.V té největší depresi mi umřelo morče.O týden později i můj pejsem,kterého jsem měla od čtyř let.A o další týden později další morče.Myslela jsem,že už prostě skončím.Chtěla jsem umřít,jít do nebe za mými zvířátky a za mým dědou.Přestěhovali jsme se.Nemohla jsem najít stejně starý kamarády u našeho nového bytu a tak jsem se začala bavit s mladšými.Teď mám 9ti letou nejlepší kamarádku a to proto,že ona mě má ráda a není jako ostatní.Nehádá se semnou,chápe mě a uklidńuje.chová se jako dospělá a já jí mám ráda,jenže kvůli tomu se mi ve třídě smějou,že jsem pedofil.Jenže já ji beru jako vlastní sestru,protože jsem jedináček no...A prostě se cítím sama,když se nemohu bavit se žádnou sestrou nebo bratrem,protože žádné nemám.ve třídě jsem navíc nová,takže mě nikdo nemá rád.Zamilovala jsem se do kluka,který mě tytuluje tak,že by se i dospělí divili,kde bere ty slova,jenže já se ne a ne odmilovat Na sebevraždu nemyslím,nehci skončit svůj život,i když není hezký,třeba se změní,klidně třeba za 20let,ale změní se!Tak proč si život brát,když bude možná hezký?Časem...teď chodím k psychologovi Mám z depresích problémy se srdcem a skončila jsem dokonce jednou na JIPce.Nejsem ukecaná a ani nejsem otevřená,ale když píšu přes počítač a nikdo neví,kdo jsem,je to takové uklidńující... Stydím se,že jsem sem napsala skoro celý svůj život,ale píšou tu všichni,tak proč se nepřidat?

25)  Zoey  [27. 10. 2014 | 19:14]

To je téma pro mě. Právě nedavno se to stalo.
Jakmile jsem nastoupila na druhý stupeň základní školy, všechno se změnilo. Dřív jsem bývala na škole oblíbená a teď?
Ve třídě je jeden kluk, který je do mě prý zamilovaný. Řekla jsem mu, že o něj nestojím, nechci s ním nic mít. A on se mi začal mstít. Každý den, každou hodinu, každou přestávku, dokonce i po škole slyším, jak na mě sprostě řve, shazuje mě, jak nejvíc to jde, štve proti mě spoustu dalších lidí. Každý den díky němu chodím domů, úplně skleslá. K tomu se ještě přidávají mé "kámošky". Dřív se spolu nekámošily. Jedna o druhé říkaly hnusné věci a já to jen poslouchala z obou stran. A potom... Na jeden týden onemocním a ty dvě si mě ani nevšimnou, sedí spolu, furt si něco šuškají... Pak jsem jim to tedy řekla a všechno se dalo do normálu. Víceméně. Začala jsem se víc bavit jen s tou jednou. Jenže ta druhá se jaksi naštvala a teď mi to dává sežrat. K tomu jsem začala chodit na balet a všem to hned vadí. Když se ve třídě rozcvičím, jen se vytahuju. Prý od té doby, co tam chodím jsem nesnesitelná. Jenže kdyby se nedívali jen na sebe. Od té doby co tam chodím, snáším ten nátlak mnohem lépe. Dřív jsem domů chodila vyklepaná, smutná, zrazená. Brečela jsem mámě na rameno. Depresi jsem podléhala velmi často. Zavírala jsem se v pokoji a neustále brečela. Avšak jsem měla to štěstí, že to nebyla ta úplná deprese a nepomýšlela jsem na to, jestli si mám vzít život. Jen se na mě všechno sypalo. Ještě k tomu se přidávalo, že jsem za všechno doma mohla já.
Ale teď už se to zlepšuje. Nikdy jsem nebyla moc silná, co se týče emocí. Pár urážek denně a byla jsem v čudu. Ještě k tomu mám docela malé sebevědomí a když mi někdo řekne, že na to nemám, dám mu za pravdu . Teď už se to zlepšuje, dávám to
.
Ale to moje není nic proti tomu, co tady píší ostatní. Hlavní je, že každý to bere trošku jinak. Moc dobré téma.

24)  kobík  [01. 09. 2014 | 10:47]

Když si to tak čtu, tak vidím, že na tom nejsem tak špatně, ale stejně. Občas jsem docela silná, až mě to překvapí, přenesu se přes spoustu věcí a pak najednou-RUP! Kvůli nějaký naprostý blbosti se rozbrečim, začnu nadávat, nesnášim všechny okolo, ale hlavně-nesnášim sebe. Občas se cítím tak příšerně, že si prostě zalezu do pokoje a brečim, nejdu na záchod, nejdu se najíst...
Můžou za to různé věci. Nejčastěji ale to, že jsem zničila kamarádství s člověkem, na kterém mi záleželo. Tím ale myslím to OPRAVDOVÉ kamarádství, kdy bys tomu člověku řekl/a všechno, všechno mu odpustila a všechno mu věřila. Myslím, že jsem ho měla mnohem radši než on mě. Vlastně bych ho měla nesnášet za to, co mi udělal, ale já to nedokážu. Pořád mi přijde, že si za to můžu sama. Že jsem moc pesimistická, moc žárlivá (což je pravda), moc otravná... On mě pak na školnim výletě začal pomlouvat, vyhýbal se mi a lhal mi do očí a pak, když ve škole dělal jako by nic, tak jsem to přijala a ještě jsem byla šťastná. Vím, měla jsem to ukončit, ale to nešlo. Nejde to ani teď. Jenže pak jsem se dostala na gympl. Pochopila jsem, že tím to končí, protože on není tip, se kterým se dá něco dopředu domluvit, a to kamarádství žilo hlavně z těch žertů a momentů ve škole, ale stejně jsem doufala (a pořád doufám), že zůstaneme kámoši. A pak jsem to pos*ala. Poslední školní den jsme spolu šli ven. On byl pro mě vždycky opora-kdykoli jsem brečela nebo mě cokoli trápilo, tak mi pomáhal najít řešení a pak mě do minuty rozesmál; ale nikdy se mi on s ničím nesvěřil. Až ten poslední den. Já z toho byla tak vedle, že jsem nedokázala reagovat jako správná kamarádka-nic jsem neřekla, ani jsem ho nevzala za ruku, prostě jsem mlčela. A tím jsem to do*rala.
Vím, že to není nic proti ostatním příběhům, ale mě to hrozně zasáhlo. Dřív proti mně měly holky klub, šikanovaly mě, posmívaly se mi. A teď-měla jsem opravdového kámoše, který mě uměl podržet a rozesmát, a svojí blbostí jsem o něj přišla.

23)  :-)  [29. 08. 2014 | 09:16]

Moc silné některé příběhy..moc silné.
Mé deprese začaly okolo 2. - 3. třídy, chtěla jsem se vždy začlenit do kolektivu, ale akorát padala slovní šikana. Děti se mi posmívaly kvůli mému vzhledu.. Teď už se nezačleňuji do žádných skupinek a jsem samostatný člověk. Nemám kamarády, kteří by mě podrželi, nemám nikoho, komu se můžu svěřit a vím, že to nikomu neřekne.
Naučila jsem se, že nemůžu věřit každému. Vždy mi něco ulítne, vždy začnu řvát na rodiče, být na ně hnusná. A pak si uvědomím, že jsem to neměla a celý večer probrečím. Chci si užít život naplno dokud můžu, dokud nebude konec. Stále si uvědomuji, že konec může nastat kdykoliv, zítra, další měsíc, za pár let..klidně se může stát cokoliv. Stále brečím nad tím, že až jednou nastane konec - co bude? Nic. Nevěřím na posmrtný život, nebudu vědět, jak pokračuje život mých dětí, vnoučat..nebudu..prostě nebudu. Nebudu nic prožívat..nic.
Nikdy jsem se neřezala..Ale měla jsem chvíle, kdy jsem chtěla zkoncovat..a pořád mám..že můj život nestojí za nic. I teď se mi stále ve škole posmívají za můj vzhled, za moje akné. Za to, že nejsem dokonalá, za to, že se dobře učím..nevím co dál.
Chci zůstat v anonymitě. Nikdy jsem se nikomu nesvěřila..

22)  -.-  [28. 08. 2014 | 21:48]

Když jsem bývala na základce, zažívala jsem šikanu, poté jsem přešla na střední, moc jsem lidem nevěřila, a tak jsem byla první 2 roky na střední opuštěná, nikdo si mě nevšímal, nikdo si semnou nebavil, a pak to přišlo. Byla to zhruba v polovině prázdnin, den byl v pořádku, šla jsem si lehnout, usnula jsem, zhruba o 2 hodiny jsem se probudila a bylo mě zle, špatně se mi dýchalo, obešla jsem pár koleček u stolu v kuchyni a šla spát, ve dne to nebylo o nic lepší, stále se mi blbě dýchalo a nemohla jsem jíst, rozhodli jsme se, že mě odvezou do nemocnice, tam mi dali kapačku, a nic, po dvouch dnech mě propustili. Něco podobného se stalo hned první školní den, nebylo mi dobře, ale ve škole jsem to přežila, ale druhý den už mi bylo zle a zas jsem nemohla dýchat, doma jsem byla s prarodiči, tak mě zavolali záchranku. Přijela jsem do nemocnice, nevím jestli byli nadšení, že mě zase znova vidí, na pokoji jsem měla příjemné spolunemocné dívky, bavili se semnou. Z nemocnice mě chtěli poslat k psychologovi, naštěstí či naneštěstí jsem šla k té, kam chodí mamka i děda, po první sezení mi dala prášky, po kterých mi bylo dobře. Pak se to na mě začalo sypat v říjnu otce operovali a měsíc byl v nemocnici. O dva roky později, dva dny před Vánoci dědu odvezli do Beřkovic, jezdili jsme tam za ním, a já musela převzít dědovo auto a jezdit s ním (páč jsem měla od léta 012 řidičák), děda byl do dubna na psychiatrii, už po 3, za 35 let. V sobě jsem držela, že jsem mu nedokázala odpustit, ýže nebyl na mém maturitním plese, kdyby vydržel 3 týdny, tak by ty prášky, co mu dala doktorka zabrali a vše by bylo dobré, ale on nechtěl čekat. Depresi znám, člověku se často mění nálady, někdy je veselej, jindy zas smutnej a připravenej radši skončit trápení, alekvůli těm lidem, co se nazývají babička, máma a děda to neudělá.

21)  Hade-s  [27. 08. 2014 | 21:37]

Mívala jsem deprese celkem často...Ale tak před půl rokem mi to přestalo...
Víte asi je to divný ale já debku nemívala kvůli sebe...Ale kvůli věcem co se dějí (ale dokonce i děly) na světě...
Nijak se netajím svou láskou k Afirce ale obzvláště pak k Indii...Čsto jsem se ve dne dívávala na dokumenty o těchto zemích ale neprožívala jsem to tolik-Až do večera...
Určitě to znáte- lehnete si do postele a hlavou vám začnou prolétávat různé myšlenky, někdy smutné a někdy veselé- Mě smutné..Ty dokumenty mě dokázaly najednou i dlouho potom zasáhnout tak moc že jsem kvůli nim byla schopná začít brečet, brečet za ty lidi co tam musí trpět, za ty děti co nemohou mít dobrou budoucnost,za lidi kteří podléhají u nás naprosto banálním nemocem....Víte když se vám nelíbí třeba ve škole můžete přestoupit,když ve městě můžete se přestěhovat ale když se vám nelíbí na zemi- nemůžete nijak uniknout- jste tu vlatsě uvzněni...Kvůli takovýmhle věcem jsem byla schopná nespat třeba až do půnloci pak jsem usla a byla jsem tak ráda...
Aby toho nebylo málo ve škole jsme začali brát druhou světovou-Měla nás učitelka která nám prostě skoro pořád záběry z války a koncentráků, a taky toho byly plné učebnice (Jak obrázků tak těch strašných podrobností)...Pak jsem nemohla zase usnout jako by nestačila hrozná realita začala mě dobíhat i (ještě horší) minulost)...Pořád jsem musela myslte na mrtvoly které na sebe házeli lopatami, na sprchy, masové vyvražďování nevinných lidí...
Každý večer jsem to před sebou viděla a třepala se i když jsem věděla že už je to za námi...
...Jsem porostě hrozně citlivá bytost, co s tím už nadělám zbytek roku jsem si u učitelčiných filmů zavírala oči zacpávala uši, i když se mi kvůli toho všichni smáli a dokumenty o zemích kde je chudoba jsem se snažila omezit úplně...
A pak přišla největší pomoc- Auta ...
Začínala jsem je mít nějak moc a moc ráda takže jsem neměla čas myslet na hrozné věci ale jen na mé milované Porschata 911 a ostatní auta, a zlé věci začaly z mé hlavy nějak pomalu ale jistě odcházet, místo toho je nahradily mé vysněné modely aut,šílenosti které předváděli v mém milovaném Top Gearu , Richard Hammond ,a další věci které souvisely s motorizmem a zlé věci odešly do té míry že se mi už pořád nevracely-Ale pořdád tam někde vzadu jsou ale najít je rozhodně zase nechci...
Jinak nemyslete si že teď už je mi světové dění úplně jedno...Ne pořád jsem z toho znechucená a smutná ale už to tolik neprožívám jako předtím a jsem za to ráda....

...No, nevím jestli se to přesně hodí k tomuhle článku, takže mě když tak omluvte
Díky

20)  majkuli  [26. 08. 2014 | 22:49]

Kiko: já při tobě taky stojím a ty to moc dobře víš ... je mi líto, že jsi mi to oznámila teprve teď :/ ale budu při tobě stát v jakémkoliv případě víš, že jsi jenom moje :3

19)  Subtrop  [22. 08. 2014 | 23:01]

Ono je snadný říct si, že to dokážu, jenže když zrovna máte tu svou chvilku, sáhnete i po něčem, co vám ublíží. Já se nepoškozuju, ale někdy jsem prostě vzala připínáček a zkusila se jím "říznout". A upřímně, ta bolest mě docela uklidnila. Někdy si prostě dávám všechno za vinu a když si něco způsobím, cítím se líp. Ale bohužel, podle jednoho Slováka bych šla do Pekla, protože už jsme podle něj zjistila, že sebevražda je hřích. Super no.(y)

18)  Derinc  [20. 08. 2014 | 10:37]

Já myslím, že deprese, výčitky k životu patří. Je to taková zkouška, která zkouší, jestli ustojíte, nebo skočíte pod vlak. Já to hlavně zaznamenávám u teenagrů, je to puberta a patří to k ní - změny nálad, prostě se někdy směješ jako blázen, někdy brečíš bez důvodu a jindy máš deprese. U někoho jsou větší, chce pomýšlet i o smrti, že jeho život nemá smysl. Jiný má ale deprese menší - je to vlastně společná psychická nemoc, která někoho zabije a někoho nechá naživu.
Já osobně moc depresemi netrpím, jen velice málo. Když už trpím, tak neuvažuji o smrti. Možná občas si každý člověk poklade ty otázky.. Co by bylo? Jaké by to bylo se mnou? Už bych tu nebyla.. Divný pocit.. Ve společnosti občas před usmíváním v srdci cítím nějak divně, nevím proč. Je to takový divný pocit, jako kámen v srdci, jako by mě tam něco tížilo.. Ale mám svůj plán do budoucnosti a chci ho dodržet
Berte to tak - jak již říkala Sillia, všechny cesty vedou ke smrti. A je jenom na vás, jestli smrt vykonáte dříve nebo později...

17)  Hellian  [18. 08. 2014 | 19:49]

Moc zajímavé téma na diskuzi.....já depresemi neptrpím ale znám lidi kteří ano.nevím jestli je to přímo deprese,ale začínám se dost bát že přijde apokalipsa nebo že ČR nebo nebo Slovensko postihne Ebola a já nebo můpj blízký bude ten,co na ni umře...ale jinak netrpím depresemi a nechci se zabíjet.

16)  Nim  [18. 08. 2014 | 14:50]

Al, myslím, že sis vybrala dost silné téma na diskuzi. Já občas menšími depresemi trpím, ale nikdy jsem nemyslela na sebevraždu tak intenzivně, že bych se o ni pokusila. Když jsem si to četla včera večer, nemohla jsem spát a neustále uvažovala. Zjistila jsem ,že já jsem velký pesimista a myslím až moc často na smrt. Je jedno, jestli myslím (jak tu myslím vzpomínala Malinka) na to, co by o mě řekli, jak by se chovali, jestli by na mě i mí přátele rychle zapomněli nebo vzpomínali dost často. Taktéž jsem přišla na to, že v blízkosti mám pár lidí, které (podle mě) depresemi trpí. Nejde to na venek nějak zřetelně poznat, ale opravdu jsou labilní, zamyšlení a neužívají moc života. Také znám jednu holku, která jen dělá jak kvůli klukovi trpí depresemi, řeže se a bůh ví co ještě. Nepříjde mi to normální, ačkoli si tím získává velkou pozornost. Pozornost, kterou si ani nezaslouží... Nevím. Když jsem si to tu tak pročítala zjistila jsem, že je spousta lidí, kteří se o tom velice bojí mluvit, mají neskutečný strach téměř ze všeho (teď to nemyslím jako výsměšek), a že vůbec nemají nikoho, kdo by je podpořil. Jen jsem chtěla říct, že nikdy není pozdě něco změnit. Vždy najdete někoho, kdo by Vám pomohl. Nemusí to být reálný kamarád, ale např. kamarád odsud, co i Vás vždy vyslechne, poradí a podpoří. Často to je velice těžké svěřit se někomu v reálu, protože nemáte jistotu (pokud to není opravdový přítel)že to nepoužije proti Vám. Taky mám kamarádku (bývalou), která svůj strach, vztek a nejistotu zapíjela, začala kouřit a nevím co ještě. Doufám, že se dá najít i lepší stránku života a pomůže Vám jiný způsob než ty jmenované. Já když je mi opravdu úzko myslím na to, že na světě musí být něco lepšího, neobjeveného co mě podrží. Něco, kvůli čemu má cenu žít, a že spousta lidí se narodí např. postižení a mají pořád sílu žít dál. Mají to horší a zvládají to. Potom příjdete na to, že máte třeba milující rodinu, přátele nebo úplně něco jiného co Vás podrží. Nikdy se rychle neukvapujte a nedělejte urychlená rozhodnutí, třeba tu je někdo, o kom ani nevíte, že Vás má rád a podrží Vás. Nebo prostě přežijte tu těžkou chvíli a potom odjeďte, začněte znovu s čistým a neposkvrněným štítem. Nikdy není pozdě něco změnit, a nejste sami. Vidíte kolik lidí tu je na tom stejně jako vy. Držím Vám vše palce, a kdyby jste někdy potřebovali jen pár pěkných slov, nebojte se mi napsat. Ještě jednou chválím Al, za nápad. Je to velice důležité téma o kterém se 'nemluví' a na online hrách už vůbec. Ještě jednou Vám držím palce a věřím, že to zvládnete

15)  Kikushe  [18. 08. 2014 | 14:10]

Děkuju za podporu, jo, hodně lidí mi drží palce i kamarádky ve škole, které to o mě ví. Odejdu hned, jak to bude možné a je mi jedno kam, protože všude se budu mít lépe, jak tady. A v krajním případě bych šla bydlet k tátovi, ale zatím nemůžu, protože mě má v péči mamka a táta chodí každý den do práce od časného rána do večera a neměl by na mě čas

Ale jednou to musí přijít, jednou se budu probouzet s úsměvem, budu si moci plánovat výlety, poprvé v životě uvidím moře, poprvé poznám co je to láska, volnost... ale teď ne. Bůh si mě vybral a uložil mi tvrdou zkoušku, ale já mu musím dokázat, že jsem silná a že ji zvládnu. I když to někdy už vypadá beznadějně a chci to skončit, tak mě drží nad vodou strach ze smrti, po zkušenosti se sebevraždou, kdy jsem trpěla nad záchodovou mísou bych do toho možná už nešla, ale nikdy neříkej nikdy, kdo ví, kdy mi zase rupne něco v hlavě a já to neovládnu

14)  Cece  [18. 08. 2014 | 10:42]

Kikushe tak to je drsný, já věřím že to dokážeš a potom pláchneš do světa, držím ti palce

13)  Malina  [17. 08. 2014 | 17:04]

Páni. Je zvláštní číst si příběhy jiných lidi. Člověk by neřekl ze se v lidech skrývá tolik temných tajemství plných pláče a depresi. Upřímně vas naprosto chápu. Jsem velmi empaticky člověk a smutek jiných me velmi ovládá a až me to ubiji. Pomáhám svým přátelům se s tím vypořádat ale zároveň jejich smutek a to všechno okolo beru na sebe a pak mám pocit ze tu pro me zase nikdo není. Ze já je osvobodim ale zároveň uvěznim sebe samotnou.

Pokud si chcete někdo promluvit tak klidně napište. Rada si vas "vyslechnu" a podpořím vas protože já si těmito stavy procházela a občas prochází také. I kdyz to na venek tak vidět třeba není.

12)  Kikushe  [17. 08. 2014 | 15:31]

Ahoj, tak tohle je pro mě jako stvořené, jsem ta slaboučká holčička se kterou se život nemazlí. Předem vás chci upozornit, že to co píšu je holá pravda, bude to krapet delší, ale pokud vás zajímá celá pravda o životě jedné dívky co nosí jméno Kristýna a na howrse ji odsoudili jako mrtvou Đamian, tak čtěte až do konce... DĚKUJI Vše to začalo již velmi dávno, můj biologický otec nás vyhodil a mamka si našla přítele. Nejdřív se choval velice pěkně, měl bohatou matku s třípatrovou vilou a vždy jsme k ní jezdili na prázdniny, na bazén nebo jen tak posedět. Bylo to moc fajn, ale pak se narodila sestra, můj vysněný sourozenec, kterého jsem si vymodlila jako nábožensky zaujatá dívka. S příchodem sourozence se však vše změnilo, měl svoje dítě a já když něco provedla, dostala jsem dost surově po prdeli, tahal mě vlasy před školou, škrtil mě, když mi něco nešlo... Až se narodil další sourozenec, hodil mě dokonce hlavou na radiator a tekla mi krev. Moje babička z matčiné strany nám s dědou nabídli ať se přestěhujeme do jejich vesnice, kde je bytovka, že nám přispějí a to byla osudová chyba... Jenom jsme se přistěhovali, už jsem musela každý den hned ze školy domů a po obědě okamžitě k dědovi. Na velkou zahradu, starat se o koníka, o psy, o pole, sbírat jablka... Prostě jsem musela pracovat, ať jsem měla úkoly do školy nebo ne. Bylo mu to jedno... Jednou jsem kvůli třídě přišla domů později, utíkala jsem cestou a s pláčem, přišla jsem do dveří a říkala mamce, že se dnes ani nestihnu najíst a že hned jdu, ale ona mě zastavila ať se najím, že pak pojede na zahradu se mnou a vysvětlí to. Přijeli jsme, já se mu chtěla omluvit, ale on vstal se svého pojízdného lehátka, vzal mě za vlasy, řval na mě a házel mě do kopřiv, mamka řekla ať toho nechá a on se vrhl i na ni, chtěl jí vzít motyku s dlouhým toporem s ruky, ale ona držela a tak ji shodil na zem a málem po ní hodil i tu ostrou motyku, ale ona naštěstí uhla... obě jsme plakaly, ale co víc jsme mohli dělat. Neměli jsme kam jít, měli jsme a stále máme dluhy po bývalém příteli a nemáme je jak splácet. Mamka nemůže najít práci, protože má křečové žíly a občas ji mrtví i ruce, dostáváme jen přídavky a někdy alimenty... Skončila nám mateřská a začalo ještě něco horšího... Museli jsme se přestěhovat přímo k dědovi... Tak tohle bylo hororové, nemá tam koupelnu, koupe se ve vaně z plechu na dvoře a má jenom suchý záchod, žádný kohoutek, museli jsme se umývat v sudu. Teď přestali existovat prázdniny, víkendy, vánoce... Už žádné oslavy narozenin, svátků... Jsi nemocná? Já tě z toho vyléčím.. a dělej!! Mazej do zahrady, musíš si posbírat jabka a vytrhat plevel! Okamžitě nebo jak sem přijdu znova tak uvidíš!! Chceš jít ven? Běž na zahradu! V zimě jsem se musela brodit závějí do zahrady s kanistrem pro koně, aby měl co pít. V létě v tom největším vedru tvrdnout na poli a trhat plevel, nebylo dne, kdy bych neplakala... Ptáte se jestli jsem měla kamarády? Ne... až do 6. třídy jsem neměla nikoho, nikdo se se mnou nechtěl bavit a já ani nevím proč, bavila jsem se jenom s klukama, se kterýma jsem si hrála už od školky... Když se mi doma něco nepovede, hned jsem pi*a, krá*a, pi*da, kur*a... Dokonce mě i zmlátit nástavcem na smeták, hodně krát jsem přemýšlela o tom, že to vzdám, ale bála jsem, že to bude moc bolet... Postupem času se ze mě začala stávat arogantní bestie, řvala jsem po mamce, po sourozencích, vyčítala jsem mamce že mě porodila... Ona z toho taky plakala, neví co má dělat, nikam jít nemůžeme Nechal nám udělat koupelnu (mimo to, záchod stejně musíme splachovat kyblama), propojenou s místnostmi kde žijeme. Kde je na zdi tolik plísni, že bychom mohli založit výrobnu penicilinu, v zimě topíme kamnama, radiátor nefunguje. Všude jsou pavouci, plíseň leze skoro i do oblečení... Nemáme skoro na jídlo a i tak, nemáme ani troubu, jenom starý sporák a to je vše, ke stolu se všichni nevejdeme a on nám i přes to všechno to jídlo z lednice krade, sem tam nám dokonce sní oběd a my pak musíme žít o suchém rohlíku Teď se sourozenci dostávají do toho věku, najednou já mám více času pro sebe, dostávám peníze, ale oni jsou tam, kde jsem byla já... a já se na to můžu jen dívat, ale není to tak, že by vše skončila, to ne... To ještě před tím, než mě vyštvali z chovu Hanover's Jumper, měla jsem tam telefonní číslo babičky, protože sama mobil nemám a Moňulí mi napsala ať ji pošlu hřebce na BLUP a on ten mobil vzal a odepsal jí, ať jde ta kráva do prdele, pak se mě na to ptala a já nebyla schopna slova... takže vám může dosvědčit co je to za zrůdu a co dělá... Zrovna dneska, jsem něco neudělala a on mi začal nadávat... občas mě dokonce ochytává, ale já se snažím bránit a zatím se mi to daří... Pustil mě na zábavu na hody, byla jsem tam pochopitelně až do 2:00 a on přišel ve 5:00, že prý mám jet rychle na zahradu kopat brambory... Lidičky já nevím, já někdy opravdu nevím co mám dělat. Je mi 14 let, v listopadu mi bude 15, ale já nevím, zda-li to tady ještě ty 3 roky vydržím, než budu moci pláchnout do světa, nemám se o koho opřít, uvažuji o sebevraždě téměř každý den, jsem na tenkém ledě a jak se prolomí, tak to už bohužel asi udělám... Nad vodou mě drží teď už jen škola, kam se moc těším, protože nebudu muset pracovat, teď se se mnou všichni baví, jsem středem pozornosti, jsem chtěná u kluků, ale přijdu domů a nastane peklo... Jak bych mohla mít nějakého kluka? Oni by ho odradili, nadali by mu, tak jak to dělali máme když byla v mých letech... Howrse kde jsem měla toho času pod falešnou identitou spoustu přátel jsem taky ztratila... Jo vymyslela jsem si svůj svět, chtěla jsem žít aspoň někde normálně, ale jak jsem pochopila, tak jsem na to neměla právo a jenom jsem z lidí udělala blbce. Po internetu je strašně lehké lhát napíšete že jste v pohodě, přidáte smajlíka a všichni vám uvěří, ve škole to o mě vše ví jen dvě kamarádky, ostatní si myslí, že jsem normální, protože se pořád směju, dělám kokotinky, ale to jen proto, že se tam cítím tak volná, svobodná... Už aby bylo po prázdninách Lidi já chápu že je tohle dlouhé, ale je to bohužel pravda, pravda, kterou jedna hráčka, díky které mě z chovu vyšoupli, považovala za ''pohádku'' je to super, když vám nevěří a je taky super, když vás odsoudí někdo, kdo o vás VŮBEC NIC NEVÍ Sami vidíte jak je velká, jsou tam 3 velká pole, představte si, když musím sama sušit seno nebo sbírat jablka... až tento rok mi začali pomáhat nuceně sourozenci... Mám ráda život, žiju pro datum 14.11.2017 ale dožiju se toho kdo ví

11)  Alinia  [17. 08. 2014 | 15:14]

Parapa: Keby som nepísala stručne, tak by sa ľudia na túto tému nevedeli vyjadriť, keďže by v článku už bolo všetko napísané. A nechcela som tam veľmi písať svoje skúsenosti, ľudí, ktorých som vedela trpieť, pretože by si to mohli prečítať a na tom základe ma hodnotiť. Ale tak, inu, aj ja sa vyjadrím. Depresiami som dosť trpela aj ja, aj moji priatelia, babička. Babičke, keď zomrel manžel a stala sa vdovou, tak to vyslovene nezvládala, pamätám si, že som mala asi iba šesť, boli sme na návšteve a ona sa pokúsila o samovraždu. Viackrát. Do detailov si to nepamätám, iba viem, že vtedy bolo dosť kriku, dosť zabraňovania, ale na liečenie nešla. Nakoniec si našla priateľa a aj keď ho nikto z rodiny nemusí, tak sme radi, že aspoň niekoho tu pre seba má. Depresiami taktiež trpela moja najlepšia kamarátka. Rezala sa, fakt veľmi. Tuším, že sa reže doteraz. Všetko kvôli chlapcovi. Snažila som sa jej byť oporou, ale po čase mi došlo, že to depresie nemuseli byť, skôr volanie o pozornosť. Potrebovala byť stredobodom pozornosti za každú cenu a potom to už aj dosť bolo vidieť. Prestali sme byť najlepšími kamarátkami, povedala som jej, že toho mám dosť, dostávať ju z toho všetkého. Následne ma začala v škole pred všetkými zhadzovať, ako keby som jej ublížila, keď som jej iba povedala, že jej naďalej nehodlám pomáhať. To kamarátstvo je navždy preč, ale pravdupovediac mi ani nechýba, ona ma sťahovala dole, keď ja som mohla stúpať. Doteraz je to dosť labilný človek a aj jej rodina vie, že sa rezala. Nepríde mi však, že k tomu pristúpili tak, ako mohli. Inak, zažiť depresiu je vážne zlá skúsenosť. Prežila som si to. Nemohla som sa pohnúť. Čokoľvek som robila bolo zlé, pomalé. Plakala som celé noci, nevedela som zaspať. Keď som plakala, tak som sa nevedela nadýchnuť, úplne záchvaty.Doteraz mám výkyvy nálady, ale snažím sa to kontrolovať. Stačí sa zamerať na veci, ktoré vás robia šťastnými. Na maličkosti. A ono to pomaly samo odíde.

10)  Francesca  [17. 08. 2014 | 13:17]

Dost zajímavé
Umíš psát velmi stručně

9)  Sillia  [17. 08. 2014 | 12:40]

Tak tohle je opravdu zajímavé téma a upřímně mě dost zaujaly ty statistiky, čísla mi sice normálně nic neříkají, ale je to docela fascinující. Co všechno dokážou lidi udělat, když se cítí špatně a mají všeho kolem nad hlavu, ráda bych se takovým dostala do hlavy, zjistit, jestli to berou jako útěk od problémů, jejich řešení nebo snad něco jako vysvobození, či třeba jako nějaké zadostiučinění a jako vykonání spravedlnosti. Tak jako tak by mě ale zajímalo, co to vyvolává, tyhle pocity, jak to funguje, možná bych se tak dozvěděla i víc sama o sobě, mozek a psychika jsou prostě fascinující, nemůžu si pomoct, více než ten problém mě zajímá, kde se to bere a celkově spíš ta věděcká stránka věci, protože fakt, že to všechno je jenom X chemických reakcí v určité části našeho mozku... To je prostě fantastické.
A co se mě týče, nikdy jsem neměla depresi, při které bych ze všeho vinila pouze sebe a jenom sebe okřikovala, vždycky raději všechno házím na ostatní. To vy se chováte tak, jak se chováte, nic nechápete, jste tak zaostalí a já to mám schytat. Neumíte nic než se povyšovat a ještě navyšovat ty svoje ega, který už tak jsou k prasknutí. Jste povrchní. Takže v součtu za tohle všechno můžete vy. Respektive tento směr přemýšlení mi hodně pomáhá, není to tolik o tom, jestli to vůči těm či oněm osobám je fér, hlavně, že mě to pomůže. Většinou mi také hodně pomáhá myšlení na to, jak bych je zabila, jak by trpěli oni, a jak bych zohavila jejich mrtvolu. Prostě pomyšlení na to, jak se moje psychická bolest převede do jejich fyzické bolesti. Když už nic, tak tohle mě zaručeně uklidní, nejlepší je při tom mít v ruce i ten svůj malý kapesní nožík, dává mi takový pocit, že bych to klidně mohla udělat, že bych jim všem mohla nůž probodnout krkem a zbavit se jich, dává mi to sílu se přes to všechno poměrně rychle přenést. Proto taky ten malý nožík (mám k němu nezměrnou citovou vazbu, prostě jsem si ho zamilovala, asi proto, že rukojeť zároveň vypadá jako orel, další symbol síly) nosím neustále při sobě, ať jdu kamkoli, mám ho vždycky v pravé kapse u mobilu, takže ve chvílích, kdy je lepší mlčet, než říct něco, co by pak ostatní mohli snadno zvrátit vůči mně, mi dává sílu mlčet, znovu díky pomyšlení, že nemusím nic říkat, protože bych je všechny mohla na místě zabít. Možná jsem psychopat, ale myslím, že je velký rozdíl mezi myslet a udělat, následky by byly prostě příliš velké, než abych něčeho takového byla schopná.
Když nad tím přemýšlím, zajímalo by mě, jaký spínač má zase tohle moje myšlení a celkově moje psychika.
A co se týče sebevrahů, nesoudím je, jejich život a jestli se rozhodnou, že jej ukončí, je to jejich věc, všichni stejně nakonec umřou, tak co já vím, možná se tak ušetří bolestí stáří a dalších i psychických bolestí. Takže do tohohle raději nos nestrkám, všechny cesty stejně vedou stejným směrem - ke smrti.

8)  simakapo  [17. 08. 2014 | 11:49]

Musím se přiznat, že mé deprese mám hlavně kvůli tomu, že nad vším moc přemýšlím, když jsem s rodinou nebo přáteli třeba i na netu, někdy na všechno zapomenu. Ale třeba večer přijde chvíle kdy si na vše vzpomenu a asi začnu Mít menší depresi . Někdy se to stane i ráno nebo odpoledne či dopoledne.